Noční host

Otakar Vávra byl jedním z největších příznivců širokoúhlého filmu u nás a obhajoval ho i jako dobrý formát pro filmy výhradně psychologické, které jsou tolik zaměřené na člověka a téměř vůbec na spektakularitu. Režisér se svůj názor po příchodu širokého formátu do Československa snažil dokázat činy a natáčel jeden širokoúhlý film za druhým. Noční host je komorním snímkem par excellence – celý příběh se odehraje během jednoho večera v poklidné hospodě mezi čtyřmi postavami. Téměř žádné exteriéry, důraz na dialog a výkon herců (z nich nejvíc vyniká Rudolf Hrušínský). Vávra s širokým plátnem pracuje dobře, ví přesně, jak ho použít, aby „nezabil“ komorní atmosféru – málo stříhá, dialogy nesnímá způsobem záběr/protizáběr, ale zabírá obě postavy najednou a hlavně zajímavě využívá postranní dvojexpozice, které nám dávají nahlédnout do vzpomínek nebo představ jednotlivých postav. Téma holocastu a traumat, které si z něj člověk odnese, je zpočátku rozehráno velmi slibně. V polovině, kdy scénu opustí Huppert, a přichází mladá Jana, se bohužel celková koncepce tříští, začíná se mluvit o něčem zcela jiném a hlavně nezajímavém. Na konci je nuda dovršena milými slovy o ničem. (08.02.2007)

“Jo, súdruh praporčík, život je, když nevíte, co bude zejtra. Podle plánu není žádnej život… Podle plánu není žádnej život. Nic se nedá naplánovat. Stačí jediná noc. Jediné setkání. Jediná, nevhodně pronesená, věta. Jediný neuvážený čin. Celý život, změněný v jediném okamžiku. Vynikající drama. Napětí do posledního okamžiku a nevydechnete úlevou... (11.10.2015)

Velmi slušné psychologické drama z dob kdy se u nás točily výborné filmy. A důvod? Výborní režiséři, scénáristi a hlavně výteční herci, těch se v té době urodily mraky. To se to pak točí, když máte slušnej materiál. Musím říct, že kdyby tuhle komorní podívanou nenarušila proletářská, mládežnická chamraď, šla bych do plnejch. Mělo to zůstat u pánů Vala, Hrůša, Růža, Moučka, Brabec a bylo by to geniální. Hrůša si zahrál arogantního skopčáka Grundiga s minimalistickou přesnosti, jako vždy." Já vždy slušný človek, já vždy korekt a k čemu mi to je." Otevřeně se vysmívá socialistickýmu režimu, který dle něj za moc nestojí. Vyvolená rasa má všechno perfekt i po tom všem a Češi aušus. No a to nemůže nikdy dopadnout dobře. Výčepní Kalous s poznamenanou psychikou z koncentráku, díky skopčákově aroganci a nadřazenému chování znovu nastartuje špatné vzpomínky, které narůstají, jako houby po dešti. A máme zaděláno na parádní zápletku, která graduje...Vávra do toho té agitky musel trochu nacpat, aby měl pokoj. Ale je znát. že ty šedesátý léta byly uvolněný a byl větší prostor tvořit. Černobílý, širokoúhlý formát tomu sedí výborně a to deštivý počasí tuplem. (01.08.2022)

Jeden moudrý filosof kdysi řekl, že vzpomínky jsou jediným rájem z něhož nemůžeme býti vyhnáni a do kterého se tak rádi vracíme. Ale už jaksi pozamoměl, že také existují vzpomínky, které bychom nejraději pohřbily hluboko pod zem, aby se nikdy nedostaly na světlo. Právě takové vzpomínky může spustit jedna jediná nevinná událost, třeba obyčejná návštěva hosta v hotelu. Tohle všechno by fungovalo, kdyby se film opíral o pořádně dusnou atmosféru, která se tu sama nabízela. Takhle jde bohužel o nudu, která se dá vydržet jen díky hercům jako je Martin Růžek a Rudolf Hrušínský. (16.11.2010)

Poměrně nepovedený Vávrův film, plný schématismu, přehrávání a málo skutečných postav. Moučkovo zaplať příspěvky napovídá, že film byl na komunistickou objednávku. Hlaváčová tam hraje asi jako všichni protagonisté Ordinace v růžové zahradě. Poselství to má jasné a naléhavé, bohužel se to málo povedlo. Hrušínský i Růžek jsou uvěřitelní. (08.12.2012)