Honzíkova cesta

Film je více méně doslovným přepisem Říhovy knížky, některé výrazné pasáže ovšem scházejí. Například „kultovní“ kapitola o družstevním vajíčku. Režisér zřejmě vycházel z toho, že dědeček už dříve Honzíkovi princip družstevnosti vysvětlil na bázi koníka, vajíčkem se tedy asi nechtěl opakovat. Kladem filmu – vedle struny nostalgie – jsou představitelé dětských rolí, záporem totální absence nějaké zápletky. To ale vzhledem k literární předloze nemůže překvapit. (16.03.2006)

Honzíkova cesta, dětská kniha Bohumila Říhy byla jednou z mých prvních přečtených knih. V bezstarostném věku dětství to bylo příjemné čtení, které dokázalo přinést první chvění tajemného neznáma a dobrodružného pokušení. Ten jistý stupeň samostatnosti hlavní postavy byl fascinující a inspirující. Budovatelskou angažovanost jsem tehdy neviděl. Film není komunistickou propagandou, nýbrž vysvětlující popis skutečnosti. Kniha i film popisují, vysvětlují a vychovávají. Laskavě, otevřeně a především vkusně a výstižně pro potřeby základního formování lidských charakterů v jejich počátcích. V dobré víře a po správné cestě. Mimochodem i ostatní Říhova spisovatelská tvorba pro děti mě oslovovala svou zapáleností pro věc při výchově a vštěpování morálně pevných základů lidskosti. Pohled malého dítěte na svět a život zdařile zachytil Říha ve své knize a po něm i Milan Vošmik ve své filmové prvotině. Hlavní postavou příběhu je Honzík (příjemný Miroslav Červenka) při svém seznamování se s životem v rozličných podobách. Opatrné oťukávání nachází odvahu a nové zážitky jsou tím nejdůležitějším prostředkem. Hlavní dívčí postavou je malá Terezka (zajímavá Marcela Jandová), která nikdy neváhá nahlas hovořit ve prospěch spravedlnosti a ochotně pokaždé podává pomocnou ruku. Honzíkovým oponentem je Ferda (příjemný Josef Kruml) v hašteřivé rivalitě, která občas zákeřně podrazí druhému nešetrně nohu. Z dalších rolí: dětská autorita vesnice Viktor (sympatický Václav Venhoda), čiperná a starostlivá Honzíkova babička (dobrá Zdeňka Baldová), shovívavý a dobrácký Honzíkův dědeček (zajímavý Vladimír Hlavatý), dobromyslný vesnický řídící učitel Stolař (dobrý Karel Höger), pracující láskyplná Honzíkova maminka (zajímavá Vlasta Chramostová), náhodný spolucestující z vlaku (velmi zajímavý Radovan Lukavský), přísný vlakový revizor (dobrý Otomar Korbelář), neochotně čtoucí zahradník (příjemný Stanislav Neumann), Honzíkova zapálená učitelka z mateřské školy (příjemná Štěpánka Haničincová), či ochotná vlaková průvodčí (Viola Zinková). Honzíkova cesta je film určený pro děti věku předškolního a počátku školního a je nutné se na něj dívat z tohoto hlediska. Obraz dětského světa je více než uspokojivý. Honzíkova cesta se již na svém počátku stala ideálním výchovným doplňkem, který baví a tvoří. (14.03.2017)

Film Honzíkova cesta je stejně dětský jako samotná kniha od Bohumila Říhy. Chybí mu jen krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové, což je podle mě největší kámen úrazu tohoto filmu. Bez nich má tento film hodně starý nádech, ten venkov je až moc ideologický, dětský, takový jaký ho neznáme. Přece jen u knihy si ho představuje podle sebe. Tady je přímo nám nastaven a mě se to rozhodně nelíbí. [844. hodnocení, 52. komentář, 59%] (29.09.2019)

Český světový klasik dětské literatury, nositel prestižní globální medaile Hanse Christiana Andersena Bohumil Říha ve své půvabné knížce HONZÍKOVA CESTA vytvořil jedno ze svých vrcholných děl; zužitkoval přitom víc než bohatě svou letitou učitelskou zkušenost; ve filmu je takřka dokonale vtělen do Högrem ztvárněné postavy řídícího učitele. Filmovému zpracování knihy byla věnována náležitá péče. Jména tehdy začínajících tvůrců - platí to jak o scénaristovi Otovi Hoffmannovi, tak o předčasně zesnulém režiséru Milanu Vošmikovi (1930-1969) - i hvězdné herecké obsazení (Baldová, Höger, Bohdalová, Lukavský,Chramostová) jak ve větších, tak v menších rolích se stala posléze skvěle naplněnou zárukou nevšedního diváckého zážitku. Perspektiva světa, zcela oproštěného od budovatelské poetiky i jejího, dutého, prázdnotou zvonícího patosu, ale naopak důsledně viděného očima pětiletého chlapce, je jedinečná. Vzorová je i nenásilná výchovná tendence, soustředěná do platonického trojúhelníku Honzík-Terezka-Ferda i vygradovaného ústředního sporu o prestižní skleněnou kuličku-skleněnku (dětskou generací mého mládí podstatně více ceněnou než tzv. ocelovku o hliněných kuličkách nemluvě) včetně závěrečné katarze, v níž Honzíkova dětská přítelkyně Terezka hlavního hrdinu vybízí, aby přijal mužně i kajícně nabídnutou Ferdovu přátelskou ruku: "Vem si ji (nůž-kudličku-rybičku), on to myslí doopravdy". Nenechme se mýlit zdánlivou vnějškovou titěrností a zanedbatelností těchto napohled nevinných příhod strkavých taškařic: jsou to právě ony, kdo formují osobnostní rozvoj každého z nás i charakterové rysy naší budoucí, v tomto věku až nekonečně vzdálené dospělosti. Film je současně v mnoha ohledech historickým dílem: idylicky líčené družstvo stále s sebou nese pečeť doznívajícího prvorepublikového patriarchalismu venkova, na němž, má-li se obstát, musí každý podporovat každého; stejná atmosféra na nás dýchá i z chodby dvou (tří-) třídní obecné školy i interiéru třídy, který do padesátých let vřazuje Švabinského portrét komunistického novináře a ideologa kontroverzního Julia Fučíka i způsobu výuky, prezentovaného řídícím učitelem. Nenásilně je naznačen i rodící se generační problém vesnice; v navenek prosperujícím družstvu prvního typu - jak zněl slogan té doby prvního období tzv. kolektivizace - musí pracovat i důchodci; je zjevné, že jinak by družstvo neobstálo. To všechno nejenže není v rozporu s chlapcovou recepcí vesnické i ještě spořeji naznačené městské pražské skutečnosti, ale naopak tvoří její přirozenou součást. Vinit film, který rok po svém uvedení do československých kin získal na XVIII. ročníku mezinárodního filmového festivalu v Benátkách v kategorii filmů pro nejmenší děti hlavní cenu, z propagandistických komunistických sklonů, je krajně neprozíravé a vlastně politováníhodné. Vždyť jde o klasické české filmové dílo světového věhlasu, o klenot, kterých jsme nikdy nejen v naší filmové tvorbě neměli na rozdávání! (23.09.2007)

Děti hrají dobře. Svým přirozeným vysupováním dokáží i po letech pobavit i dojmout. Obzvlášť hlavní role se podařila výborně obsadit. Z vynikajících dospělých herců se svého partu nejlépe zhostili Vlasta Chramostová a Otomar Korbelář. Karel Höger se pěkně vyjímá na plakátě, ale ke své roli učitele přistupuje poněkud ospale. Baldová a Hlavatý se k sobě moc nehodili, jelikož Baldová je o dvacet let starší - mohla hrát klidně prababičku. Spolupráce Havelka - Vošmik tentokráte dopadla lépe než později ve filmu Táto sežeň štěně - hudba je skvělá. Vošmikův debut dopadl na výbornou. Film po právu získal mezinárodní ocenění a i zařazení do zlatého fondu české kinematografie je naprosto na místě. (09.05.2014)