Tanečnica v tme

Další odvážný experimentální, ale nejen proto vynikající, film dánského mága Larse von Triera. Překvapivé propojení klasické stavby dramatu s žánrem televizního ,,dojáku" tedy formátem soap opery (mýdlové opery) a to celé navíc proložené muzikálovými intermezzy. Tuhle nezvyklou stavbu filmu Trier rozdělil na dva vyvážené celky. První polovinu, hlavně kvůli kameře, velmi roztěkané, až dokumentární, snímané z ruky, což Trierův tvůrčí záměr přesně splnilo (divák tak má být přesvědčen o autentické výpovědi díla), ovšem běžný filmový divák ale jen těžko stráví (skoro hodinová expozice je poněkud dlouhá) a druhá část díla, uvozená prvním muzikálovým vstupem, který je, jakož i ostatní muzikálová intermezza, v kontrastu se zbytkem nasnímaného filmu odlišně barevný a obsahuje další sémantickou i estetickou rovinu filmu. Melodramatický až bulvární příběh české emigrantky v podání vynikající a přesvědčivé islandské zpěvačky Björk, jejíž postava emigruje v padesátých letech z Československa do Spojených státu hlavně kvůli tomu, aby zachránila svého syna před prokletím dědičného jha slepoty, jímž ona sama trpí (a přechází tak přímo nabízející se politický rozměr oné doby), je záměrně postaven tak, aby doslova ždímal divákovy city a vymámil nejednu slzu na jeho tváři. Lars von Trier ovšem tuto ,,pokleslou " zábavu prokládá barevnými muzikálovými čísly, které zhmotňují představy a sny hlavní protagonistky a které posouvají významovou složku do dalších pater. Barevnost těchto hudebních vsuvek je sama o sobě velmi zvláštně zvolena. Natónování na úroveň barev televizního materiálu sedmdesátých či osmdesátých let, barvy vyvedené naschvál mdle vytváří v muzikálních číslech jakýsi zvláštní pocitový odér, odér nostalgie archetypu společného všemi sdíleného televizního světa... Výborná choreografie tanečních čísel, které jsou vždy situovány do všedních, neuměleckých míst (tovární hala, železniční trať, soudní síň, vězení...) a nesou v sobě sdělení, která se navyšují na obecně vedenou dějovou linku (Selma si materializuje zvuky továrny v kreacích tanečních figur; odváží se k milostné avantýře s místním mužem, jenž se jí vytrvale dvoří a kterého v reálném světě odmítá) a toto propojení působí velmi sugestivně. Co vyšlo Larsu von Trierovi asi nejvíce, je herecké obsazení tohohle filmu. O Björk asi mluvit netřeba, ta podává přesvědčivý strhující výkon, ale i další role jsou obsazeny velmi přesně. Peter Stormare, vytržen ze své typické role podivínského násilníka, tak typického pro filmy bratrů Coenů či aktuálně třeba pro seriálu Prison Breake, podává přesvědčivý výkon v roli maloměstského amerického prosťáčka, který se nesměle uchází o hlavní hrdinku Selmu, David Morse v roli pro kolizi dramatické složky velmi zásadní postavy, souseda - policisty, Cara Seymour v roli typické středostavovské Američanky, jeho manželky, to všechno představuje vhodně namixovaný herecký koktejl. Úžasné emoce budící postmoderní synkretické dílo... (PS: Nás Čechy tenhle film bohužel trošku škrtí...neb všichni máme něco uloženo v našem kolektivním podvědomí a ryzost ,,slovanského" křestního jména Selma či Oldřich Nový podobající se spíše Fredu Astaireovi to tedy rozhodně není...) (27.11.2006) (menej) (viac)