Na špičce jazyka

„Mohli se dívat, ale nemohli dotýkat.“ Věta, která padne ve druhé části, charakterizuje vlastně celou tuto povedenou minisérii. Touha po divání se zde projevuje ve velké míře, vlastně by se celý film dal označit za pohled klíčovou dírkou. Pořád se někdo dívá, pořád někdo „šmíruje“. Vlastně jsme to my. Díváme se a nejsme viděni, stejně jako určité postavy. Nebo třeba krysa. Zdůrazněno je to i častými podhledy či nadhledy. V závěru je pak samotného „šmírování“ méně. Najednou to totiž není potřeba... Kromě tohoto mě tento počin zaujmul i úžasnou hudbou, zvrhlým humorem a sladkou, nejsladší Florence. A mimochodem… „Na špičce jazyka“ je sice dobrý název, ale nevystihuje provokativnost sousloví „tipping the velvet“. Ve své vulgárnosti... okouzlující. (01.08.2008)

Sic hlavní hrdinka není můj typ, film se mi líbil. Rozhodně mi přišel svižnější než knižní předloha. Když to s ní ještě srovnám, film nic důležitého nevynechal. (No, vlastně ani nic nedůležitého.) Knížku jsem přečetla rychle, u vět se nezastavovala, ale u filmu jsem si několik scén stopla a pustila znova, abych se mohla podívat na všechny detaily. To, jak tam zachytili vášeň, oddanost a špínu Anglie, mi skoro vyrazilo dech. (15.12.2013)

Vzostupy a pády, raz si dole a raz zase dole... Ale to život obohacuje, tým viac, čím častejšie padne človek na nos...Nemám rád LGBT filmy, no musím uznať, že tento jeden konkrétny ma skoro totálne pocitovo odrovnal. Niečo prenádherné, monštruózne, pocitovo veľmi bohaté a s úžasnou hudbou a ešte lepšou dobovou výpravou. Tento snímok patrí určite k jedným z tých najlepších s lesbickou tématikou, pre mňa rozhodne. Tiež sa mi veľmi páčila britská angličtina, aj keď rečový prejav Nancy sa mi zdal trochu čudný, ale časom som si zvykol aj na ten. Možno to chcelo trošku viac explicitných scén, ale to je len môj skromný názor. Fantastické. Medzi 4-5 hviezdami. 89/100 (10.01.2019)

Vždycky jsem si viktoriánskou Anglii představovala jako emociálně chladnou a hodně upjatou dobu a ona je to překvapivě doba emocemi téměř přetékající. Lidé se stejně jako dnes, možná i o něco více než dnes, chtěli odpočinout od každodenní reality, která číhala na každém rohu a bavit se, prostě zapomenout. Rádi chodili do velkých divadel, navštěvovali nejrůznější kabarety a také samozřejmě hodně pili. O světě kabaretů a nejen o nich je právě tento film, jehož předlohou je kniha Špičkou jazyka od Sarah Waters. Knihu v Británii odmítlo deset nakladatelství. Byla prý moc skandální a pouze pro úzkou skupinu čtenářů a to si nakladatelství nemohla vzít na triko. Někde jsem četla, že je Sarah Waters označována jako druhý Dickens. Budiž jí to ke cti. Píše velmi čtivou formou a dokáže vtáhnout čtenáře do příběhu a nepustí ho, dokud knihu nepřečte celou. Mě se kniha líbila mnohem více než film. Působila jinak. Všechno je skutečně natočeno tak, jako by divák dění sledoval odněkud z povzdálí nebo dokonce klíčovou dírkou. (14.12.2010)

Tipping the Velvet je popravdě taková červená knihovna s příběhem, která se od běžných románků pro ženy liší tím, že v něm muži příliš nevyskytují. Sarah Waters má ten dar, že všechny její práce, ať jsou lepší či horší, jsou napsány hrozně čtivě, což právě zrovna Tipping the Velvet prospívá (pokud tedy nejste zapřísáhlý vyhledavač milostných scén - a to ještě o něco pikantnějších). Film j podle knihy ztvárněn víc než dobře, jen to televizní aranžmá a pak zejména výběr hereček tomu trochu škodí. Ne že by paní (či slečny) byly ultra nesympatické, ale nebylo se tam na koho a na co dívat. (navíc - milostné scény - nuda!) (26.10.2011)