Cesta pustým lesem

Možná nejlepší polistopadový československý film. Strhl mě již jako jinocha, když jsem ho poprvé shlédl. Tehdy jsem zdaleka nedokázal pojmenovat, čím mě ten snímek zasáhl, ale příliš nadutý jsem si myslel, že to alespoň vím. Bylo to snad skvělým přednesem Václava Koubka, jehož jsme tehdy ctili zvláště pro jeho Šaty šupáka a Obrazy, a jeho zapouštěním se do čímsi svůdných šumavských hvozdů, a těmi lehce a omamně zachycenými epizodami ze životů lidí tam někde daleko, a přeci nablízku. Neuvěřitelně vyvážená směs epizod, jimiž se odvíjí čas lidského života i dějin, jako by je jedné těžké chvíle nad ránem vysnil ve tmě vlastních nedostatků a vin sám Klostermann, kdyby vládl jazykem nás pozdních, nás pojímala a nám, polovidomým, hořkým a trapným, bylo lhostejno, proč tak rádi uléháme do toho mrazu krutosti a milosti. S léty, kdy jsem prodlíval na různých dnech a sveřepě na nich hloubil patou důlek, pokaždé jinak směšný a podobně konečný, jsem dozrál, jak jen to zatím šlo, a dnes ten poznovu navštívený příběh vidím vzdálený za těmi nejbližšími, nejněžnějšími výrony prostoty. A Prostota, to je jeho pravé jméno, a lze pokládat za zázrak, že tento film vznikl. (01.01.2019)

Můj hold kameramanoví, některé poetické záběry působí opravdu jako impresionistické obrazy… Jenomže ani takový zázrak nedokáže nic zachránit. Celou dobu jsem se příšerně nudila a nejhorší na tom bylo, že to nebyla ta úplně klasická nuda, co člověka donutí jednoduše se zvednout a odejít z kina. Tohle bylo utrpení - co chvíli jsem si říkala, že se už už něco zásadního prostě musí stát, tak snad přece jenom ještě chvilku počkám, a ono nic! A trvá to celý film. Asi jako když vám někdo dvě hodiny mává před nosem čokoládovým bonbónem, a nakonec nejenže nic nedostanete, ale ještě vám seberou svačinku a medvídka. Kulantně řečeno, škoda, že panu režisérovi nikdo soudnější nevymluvil jeho plán, „aby film působil, jako když se koukáte na hladinu rybníka.“ Já radši rybník opravdový, když už... (21.03.2009)

Obrazy ztraceného světa ... odehrávající se v předvečer světové války. Zasmušilost, zadumaná atmosféra a lyričnost snímku stojí na čárech černobílé kamery a osvěžující hudby Havlových. Jednotící příběh ke škodě filmu schází, silné lidské emoce i vlastnosti jako závist, láska, pachtění se, pomluvy, snažení....jsou jen nadhozeny a probíhající v příliš epizodických příbězích několika svérázných postaviček kdesi na pomezí civilizace. Zato obrazové scény, například ta milenecká v horské říčce či zimní šumavské scenérie...jsou malá, takřka básnická vytržení ... a jsou i důvodem k částečnému potlesku nad celkově nedotaženým dílem. (13.03.2010)

Je pravda, že spousta lidí se u tohoto filmu nudila. Já jsem nečekal nějaký košatý příběh s propracovanými dialogy, toho se v tomto filmu nedočkáte. Naopak jsem se nechal unášet až meditativní atmosférou filmu, kterou vykresluje širokoúhlá, černobílá kamera. Krásná příroda ve filmu stojí za to, zejména záběry zimní krajiny mají své kouzlo. Mini osudy jednotlivých postav vás sice nestrhnou, ale tenhle film je spíš pocitová záležitost, režisér nevodí diváka za ručičku, každý ať si v něm najde to své. Když nenajde, taky se houby stane. (08.05.2003)

Velmi zajímavá prvotina Ivana Vojnára. Je to film, který musíte vzít jako výtvarný pocit a nebo jít do kina na něco jiného. Vojnárovi jsem vděčný, že ukazuje, že film může být také uměleckým dílem a ne jenom bezduchou zábavou. Kolik filmů takto pojatých u nás po roce 1989 vzniklo? Vojnár sám se sarkasticky o svém filmu vyjádřil, že je to film pro jednoho velmi náročného diváka. Jak je tady z některých hodnocení vidět, je těch náročných diváků více. (19.03.2008)