Vstup zakázán

Musím hodnotit níž, než padesáti procenty námětu se shodující později natočený Boty plné vody. Konkrétně se v oné shodě jedná o povídku Pronásledování, která je ve Vláčilově provedení méně napínavá, ale zato poetičtější. Hledání malého chlapce bylo hodně natahované, září tu Sklenčka a koneckonců sympatie sbírá i Vladimír Hrubý coby nešťastný voják-zadřenec. Miloš Kopecký ve filmu nehraje, jenom tu dabuje vraha ve vlaku. (20.11.2016)

,,Dál už nesmíš, tudy chodí diverzanti! '' ---- Když jsem byl malý, často jsem poslouchal ve škole nebo z různých debilních televizních pořadů neuvědomujíc si tehdá, že jde o propagandu, jak náš klidný spánek střeží stateční pohraničníci. Nijak jsem tehdá neřešil před kým, ale fakt, že někde na čáře ve dne i v noci hlídají naši zem mladí kucí v jehičnatejch maskáčích se sapíkama, dalekohledem na krku a vostrejma vlčákama po boku mne tak nějak vnitřně naplňoval jakýmsi klidem. Jenže jak šel čas, stárl jsem a vzdělával se. Občas i někde něco zaslechl a najednou se obraz těch hodných chlapíků začal pomalu ale jistě měnit v brutální nástroj totalitní komunistické moci, která nejednou poštváním psů, střelbou, minovými poli či proudem nabitými dráty bránila naprosto normálním neozbrojeným lidem opustit ten komunistický ráj. A přiznávám, že dnes je to v mých očích stejná banda jako byly LM, nebo pořádkové síly VB. Střežení železné opony jim nikdo neopáře, ani ty mrtvé, zmrzačené či pozatýkané. A že plnili rozkaz? Ono šlo také střelit dávku krapet jinam. Jenže to by nebyly ze odměnu Primky a opušťák. Ano, takovou cenu měl pro někoho lidský život. Hodinky a dva dny volna. Vím, že jsou celé spolky pohraničníků, kteří se dnes scházejí a s dojetím se zajíkají jak tenkrát střežili tu naší socialistickou hranici... Nemám pro to ani kouska pochopení. Proto na tendenční filmy o chrabrých hraničářích a to ještě z padesátých let hledím rovnou s mírným despektem. První z povídek je z filmařského hlediska opravdu velice povedená. Prostě Vláčil už tenkrát...  Nádherná kamera, až westernová hudba na kytaru, dobré herecké výkony. Myslím si, že chudáka Kutila fakt v té vánici nechali krapet omrznout aby vypadal, že má dost a on toho dost evidentěně měl :-). Jinak příběh sám o jakémsi diverzantovi jdousím sněhem..... Eh... Druhá povídka je o tom jak to mají ženy hraničářů těžké. Chlapi pořád ve službě, pořád mimořádky na čáře a ony sami doma s dětmi. Koho by takové žití bavilo? Jenže pro chlapa ,,je těžké svlíct tu zelenou uniformu'' a jít dělat jinam. Nakonec i Jiřinka Švorcová pochopí a přestane doma dělat svému muži kvůli jeho službě rodeo.  --- Vezmeme-li obě povídky z čistě uměleckého hlediska, tak první celkem známá stojí určitě za vidění i přes ideové zabarvení. Ta druhá je o ničem. Dojímat se tu jako někteří nehodlám. Dávám tedy za dva výstřely ze světlice. * * (03.07.2022)

Tak prvá povídka je snad všem známa, o tom, kterak dvojka odvážných hraničářů vypátrala stopu a nakonec zlikvidovala nebezpečného diverzanta. Asi tisíckráte zfilmováno. Druhá je nudné povídání o starostech paní hraničářové a jejího nezbedného synka, když taťka zrovna dohání v hlubokých lesích hor diverzantíky... (24.07.2012)

První "zimní“ povídka je velmi povedená - nepostrádá napětí, disponuje skvělou hudbou a navíc již zde Vláčil ukázal svůj cit pro poetiku a vytváření obrazů. Zato druhá „letní“ povídka příliš neoslňuje ani obsahově, ani umělecky. Shrnutí: Vláčilova povídka Pronásledování ****, Vošmikova povídka Bloudění **. (29.07.2014)

Ideologicky zabarvené téma první z povídek by nemělo stát v cestě za objevením jedné z prvních Vláčilových režijních prací, již silně ovlivněnou soudobými zahraničními vzory. Zimní scenérie šumavských sněhových plání, v nichž Vláčil nalezl jedinečnou příležitost pro dramatické i lyrické ztvárnění příběhu mužů oddaných smrti, v určitých okamžicích dokonce připomínají slavné záběry z Markéty Lazarové. Druhá z povídek se zabývá nejednoduchým postavením členů Pohraniční stráže, obětujících veškerý volný čas službě vlasti. Konflikt, vedený zanedbávanou manželkou, vede ke zmizení malého chlapce, s jehož nalezením se harmonují i vztahy mezi oběma manžely. Poněkud tezovitý příběh je ozvláštněn spontánním hereckým projevem sedmiletého Michala Stanince, který se během krátkého období objevil celkem ve čtyřech celovečerních filmech. Shodou okolností byl ve stejném roce natočen i kontroverzní Kachyňův snímek Král Šumavy, v němž jednu z hlavních rolí představovala také Jiřina Švorcová. Ta se zároveň objevila i v druhé Vošmikově povídce. Náhoda nebo osud? (13.04.2014)