Clouds of Glass
Réžia:
František VláčilScenár:
František VláčilKamera:
Josef VanišHudba:
Miloš VacekHrajú:
Antonín ZíbObsahy(1)
Malý chlapec sleduje brzy ráno loučení svého otce s dědečkem. Během dne si pak hoch hraje s modelem letadla. Pouští jej z cihlového komína, odkud model spadne na blízký skleník a rozbije tabuli skla. Chlapec uteče až na kraj blízkého letiště. Mezitím se jeho invalidní dědeček snaží spravit poškozený model letadla. Na stěnách visí fotografie z jeho mládí, kdy létal jako pilot, ale po úrazu mu museli amputovat nohu. Hoch se na letišti dostane do opuštěného letadla, kde si hraje v kabině. Poté sleduje zdáli start tryskového vojenského letounu, který pilotuje jeho otec. Chlapec na něj marně volá, aby se vrátil. Po krátké chvíli opojné volnosti z letu však nastane tragédie. Dědeček s chlapcem čekají u operačního sálu, kde se lékaři snaží marně zachránit pilotovi život. Starý muž oplakává mrtvého syna, vnuk je ale stále přitahován atmosférou letiště. Symbolický obraz letadla letícího nad oblaky postupně splývá s nebeskou modří... (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (31)
To víte že Údolí včel má jen hodinu a půl? Zdá se, jako by se děj táhl tři hodiny. Skleněná oblaka mají dvacet minut, ale přísahám Bohu, že jsem u nich strávil minimálně hodinu. To nemyslím jako kritiku, ale jako pochvalu. Vměstnat na tak malý rozsah tolik zážitků je kumšt. A natočit ho stylem, aby tenhle téměř nemluvný film plný poetiky nenudil ani mě, to už je skoro zázrak. ()
"Skleněným oblakům" ubližuje především technická stránka věci, neostrá a barvotiskově působící kamera a ne úplně povedený zvuk. Přesto tenhle krátkometrážní film odhaluje obrovský Vláčilům potenciál. Odvyprávět tolik, s pomocí tak mála, to si rozhodně zaslouží smeknou. Mnohý režisér nedokáže do děje filmu vnést tolik dramatického děje ani na ploše mnohonásobně větší, nemluvě o pozoruhodných optických experimentech, opět patřících do škatulky počinů naprosto nevídaných... Celkový dojem: 75% ()
Vizuální symfonie, k níž opravdu netřeba jakýchkoli slov. Přestože poetismus se mi ve filmu většinou příčí, v tomhle případě mě všechny ty neskutečně nádherné záběry a kamerové finesy objaly tak silně, že jsem si přál namísto osmnácti minut rovnou celovečerák. Vláčil měl nepopsatelný talent pro vykreslení atmosféry a duševní hloubky, takhle odzbrojující autorský debut se jen tak nevidí... ()
Je to nádherná obrazová podívaná. Je to překrásná ukázka toho, že Vláčil vycházel z výtvarného umění a s každým obrazem filmu si dokázal vyhrát do nejmenšího detailu. Jeho obrazové hrátky jsou úchvatné a povznášející. Je to poezie obrazu v celé své jedinečné kráse i tragédii. Hrátky s vodou v mnoha podobách a obměnách, hrátky se sklem a zkreslováním, hrátky se stíny a odrazy, hrátky s oblohou v různých variacích. Samotný příběh sice nepatří k tomu v tomto poetickém dílku není podstatný, ale pro nevšední vyjadřování obrazových kreací jde o nadprůměrný výtvor, které vzdává vzletný hold filmařskému řemeslu ve své jeho kráse a jedinečnosti. ()
Člen československého, armádního filmu dostává možnost a ukazuje tehdejším tvůrcům, jak se to dělá. Nepotřebuje slova, stačí pár zvolání. Velká škoda, že s Vláčilem nenarukoval Liška, či Fišer, hudba M. Vacka mi přišla taková obyčejná, nicméně kvalitní. V každém případě se jedná o bezchybnou záležitost ()
Galéria (2)
Fotka © Brno 16
Reklama