Holubice

Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ...                   Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář?                                                                                                            Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč                                                                                                                          Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk (15.03.2014)

Příběh na hranici banality posouvá výtvarné vidění režiséra a geniální hudba Zdeňka Lišky do kategorie fascinujících uměleckých děl. Dialogy jsou odsunuty na vedlejší kolej, tady se kreslí obrazy. Přestože se na pana Vláčila vzpomíná častěji v souvislosti s jeho historickými filmy (viz. Sentiment), kdybych měl vybrat nejlepší z jeho děl, vyhrála by právě Holubice. (25.02.2004)

Hodnotit Holubici z pozice průměrného konzumního diváka by asi nebylo úplně fér. Takovému publiku prostě není tento film určen a kdyby byl, těžko by zde dřímal v červených barvách. Na druhou stranu ho není jednoduché hodnotit ani jako umělecké dílo, protože na to jsem ho, přiznám, tak úplně nepochopil. Samozřejmě nějakou symboliku a metafory tam člověk vidí, ovšem jestli na těch správných místech, to už se sám nedozví. Pořád ale můžete ohodnotit takové ty klasičtější filmové parametry, jako jsou kamera, zvuk, atd. Příběh je velmi prostý a scénář téměř beze slova. Důležité jsou zde audiovizuální a emocionální vjemy. Docela mě vzhledem k době vzniku tohoto snímku překvapila invenční kamera a chytré hrátky se světlem v některých scénách. Liškův hudební doprovod o sobě dává také důrazně vědět a dotváří atmosféru. Jako umělecké dílko za 4*, jako divácký zážitek za slabší 2*. Z úcty k přes půlku století staré památce české kinematografie dávám 3*. (24.07.2014)

V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění. (01.08.2011)

Filmová báseň Holubice je hustý a silný koncentrát průzračného umění a esencí vymačkané umělcovy duše, snů a představ. Po tom touží každý umělec a ne každému se to podaří, a už málokterému hned v prvním celovečerním debutu. Po této stránce měl František Vláčil splněno. Prostřednictvím svobodných holubích křídel a zurčením tónů Liškovy šokující kompozice pohrdá dílo čárami na mapě, kterým lidé říkají hranice a boří i hranice mezi lidmi samotnými. Ovšem k tomu, aby člověk film pochopil a prožil, být chovatelem holubů nestačí... (03.07.2008)