Hadí jed

Alkohol, stejně jako hadí jed, může pomáhat i zabíjet... Smutek v očích pana Vinkláře je demolující, vnitřní bolest viditelná a přesto, že bych měla sto chutí mu sama sklenku nalít, nenalila bych.. Život mu totiž nabídl druhou šanci v podobě setkání s dcerou.. A ač se vůbec neznají, z dívky celkem přirozeně sálá mládí, energie, radost a hlavně touha – mít otce, být s ním, vytvořit po smrti matky alespoň částečnou rodinu.. Tomu já říkám důvod žít.. Je to obrovská příležitost k rekapitulaci dosavadního způsobu života a nejvyšší čas na změnu... Jedná se v podstatě o malý film (čtyři herci, jeden pes a zasněžená maringotka), ovšem pojímá vše podstatné pro lidské bytí.. Bravurní herectví dodává snímku věrohodnost a podmanivá hudba dokresluje pochmurnou atmosféru.. (17.08.2016)

Jednoduchý, ale díky výborným hercům přece jenom výjimečný příběh. Černobílá kamera, zasněžená krajina, neustále kvílející vítr a Vláčilova úsporná režie dělají své, úplně mi neseděl snad jen začátek s (říkám to nerad, ale je to tak) Fišerovou hudbou, která by se hodila spíše do nějakých Bakalářů (a platí to i pro celou scénu narozeninové oslavy). (28.11.2011)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Vynikající dramatický film. Ilona Svobodová, ač v té době měla za sebou pár filmů vynikajícím způsobem zahrála dívku, která po smrti své matky hledá cestu ke svému otci. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobrý v tomto případě neplatilo, přestože se zdálo, že si oba k sobě najdou cestu, démon alkoholu nit přetrhl. (13.02.2016)

Kolik takových lidí je. Holdují alkoholu a důvody k tomu mají růszné. Zde hlavní postava žije v maringotce, je neuvěřitelně uvědomělý a občas rád pije. A jak tak dumá nad svým životem, tak se u něho objeví jeho dcera, která hledá ztracené pouto se svým otcem. On tvrdí, že ji má rád, ale není schopen pro ni nic udělat, jen jí dávat rady. Ona by ho chtěla mít taky ráda, ale neví jak na to. (29.03.2011)