Dým bramborové natě

Cožpak o to, František Vláčil a jeho kouzlení s kamerou a vytváření atmosféry je z filmu zřetelně cítit, nicméně přes všechno jeho mistrovství a přítomnost Rudolfa Hrušínského, který téměř nezmizí z hledáčku kamery, se jedná o film, který se ani vzdáleně neblíží kvalitám Vláčilových filmů z předchozího desetiletí. Vláčil sice z problematické předlohy získal, co mohl, ale 70. léta se skrytou cenzurou a autocenzurou ve spojení s celkově pokřivenou dobou nejrůznějšími dohlížecími komisemi a zákazy zkrátka udělaly svoje. Za vidění tenhle kousek stojí, ale nemůžu si pomoct, oproti nedávno zhlédnuté Adelheid je to jen poloviční zážitek. Celkový dojem: 60 %. (29.01.2012)

Na to, že je to páně Vláčilova úlitba normalizačnímu režimu, je to úžasný film. Téma posrpnové emigrace je přítomno jen na počátku filmu, a to ještě rozhodnutí hlavního hrdiny je motivováno osobně, nikoliv ideologicky. Ale zbytek je o návratu ke kořenům, o stárnutí bez resignace.Ta scéna s hrobníkem je signifikantní -jsou skutečnosti v životě, které žádná ideologie za člověka nevyřeší. Ten hřbitov a podzim jsou v tomto filmu stálým mementem. Tohle není normalizační film. (31.07.2010)

Nezapomenutelný doktor Meluzín v podání Rudolfa Hrušínského se na sklonku života vrací k tomu, čím kdysi byl, nebo možná ještě je. Prochází krajinou svého dětství, aniž by někomu ublížil. Naopak, hrozí-li pokušení navázat nový citový vztah s vdanou - i když opuštěnou - ženou, odebere se raději do ústraní. Zde je vidět zásadní rozdíl mezi filmy Vláčilovými a běžnou filmovou produkcí. Zatímco běžně by byl rozehrán part postupného sblížování muže a ženy, zde je představa konečného souznění odbyta jediným prudkým střihem - zábleskem či signálem, který velí opustit tuto cestu zkázy. Doktoru Meluzínovi se daří přemoci pokušení a proměnit je v konečné dobro (Petrův návrat a adopce Markétiny holčičky), kterému předcházel další zákmit náhlého poznání v podobě odjíždějící/umírající Markéty za oknem moknoucí sanity. To jsou ty struny, kterých se umí dotknout pouze skutečný umělec. (19.09.2011)

Dnes neprávem trochu opomíjený film, který solitér československého filmu František Vláčil vytvořil v jinak hluchém období let sedmdesátých a jednu ze svých životních rolí tu ztvárnil jiný velikán našeho filmu, v hlavní roli excelující Rudolf Hrušínský. V době, kdy k velkým a nosným tématům nebylo skrze normalizační intelektuální poušť možno ani dohlédnout, natož nějaká realizovat v podobě celovečerního filmu, sáhl František Vláčil k adaptaci knihy ,,režimního" autora Bohumila Říhy (Vláčil však použil k volné adaptaci jen poslední část románu) a výsledek, na svou dobu nesporně šokující, mu nomenklaturní vládci překvapivě povolili realizovat. Stárnoucí a svůj život rekapitulující intelektuál doktor Meluzín tak poprvé v českém potažmo československém filmu přemítá nad tím, zda má či nemá z naší ,,krásné" socialistické vlasti EMIGROVAT!!! (s vědomím ,,schváleného" snímku samozřejmě volí možnost zůstat) Jeho bilancování se svým životem je ale zajímavé i pro dnešního diváka. František Vláčil na kombinaci metafory o podzimu jakožto ekvivalentu konce lidského života a zasazení filmu do až depresivně nostalgické chladné podzimní české krajiny, vymezené z jedné strany venkovským hřbitovem a z druhé neustále se přibližující silniční tepnou-dálnici, vytváří baladické filmové vypravování o ryze lidském ,,bloudění" (odkaz na jiného solitéra českého umění Jaroslava Durycha) od narození ke smrti... ,,Něčeho jsem se dotknul a nevím čeho..." (23.11.2006)

Velmi poklidný film s ponurou a tichou atmosférou. Mistr psychologických dramat Rudolf Hrušínský se tu nesmazatelně zapsal velkým písmem. Právě na něm staví celý příběh a postavu seriozního doktora Meluzína ztvárnil dokonale. Moc se mi líbí tahle venkovská dramata a tohle je jedno z mých oblíbených. Rád se k němu vracím, když je možnost, i když je poněkud skličující a jeho konec není nejšťastnější. 80% (28.02.2011)