Dým bramborové natě

Bohumil Říha nebyl žádný spisovatelský velikán, a režisér Vláčil evidentně musel vybírat z toho, co na jedné straně mohlo sítem bolševické cenzury projít, a současně nebylo beznadějně pitomé. Výsledkem je dost povrchní látka mistrovsky zrežírovaná a dobře zahraná. Příběh by dostal závažný rozměr až tehdy, kdyby vyslovil i to, o čem Říha mluvit nechtěl a neuměl a Vláčil nesměl. --- Na filmu je nejsmutnější vědomí, že představuje to nejlepší, co mistři Vláčil, Hrušínský a spol. směli v těch časech vytvořit. A tak ta šedivost a zamlklost celého filmu paradoxně přece jen vypovídá o oné hrozné, šedivé a zamlklé, době. (20.09.2010)

František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. (13.10.2020)

Pocitovo veľmi bohatý snímok, kde kraľuje hlavne pocit všadeprítomnej melanchólie a nostalgie. Film o ľudskosti a pravých hodnotách, ktoré na staré kolená hľadá vo svojom rodisku v zahraničí uznávaný doktor Meluzín. Vo svojej podstate ide vlastne o pozitívnu vec, pretože snímok ukazuje, že aj v prostredí všeobecnej nedôvery a malosti je možné presadiť ľudskosť a láskavým prístupom tak získať duchovnú rovnováhu a úctu všetkých. 85/100 (06.10.2015)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

Klasický český film od Františka Vláčila s opět výborným Rudolfem Hrušínským a řadou další dobrých herců...Film se zaměřuje na stáří a lidské vztahy jednoho staršího doktora,který se rozhodl pracovat na vesnici...Postupem času se stává u lidí oblíbeným a na konci musí řešit nejtěžší problém-smrt jedné z jeho pacientek,která porodila dítě...Skvělý a srdceryvný film,který na konci nutí skoro až k slzám... (16.10.2005)