Ďáblova past

Zase Vláčil, zase Liška... Zase skvost. Tentokráte velmi povedená barokní záležitost o svobodném mlýnu a nepoddajném mlynáři, na kterého si hodlají došlápnout regent s jezuitou. Tohle je jak správně píše Radyo s Markétou Lazarovou a Údolím včel zkrátka rodinné stříbro, podobně jako Švédové mají Bergmana s Pramenem panny a Sedmou pečetí. (28.07.2011)

Frantysek Vlacil bol proste genialny reziser. Tuna rozprava pribeh o zrucnom mlynarovi, ktory skuma tajomstva prirody a dokaze ich vzdy spracovat nielen vo svoj prospech. To sa ale nepaci istemu biskupovi, ktory za tym vidi dabla. A tak je povolany do dediny, a spoji sily s regentom, aby schopneho mlynara znicili. Dialogy, herecke vykony, atmosfera, sikovna rezia : to vsetko je na vysokej urovni. Vlacil natocil vyborny film, ktory pravom patri medzi to najlepsie, co ceskoslovenska kynematografyja vyprodukovala v 60. rokoch. 89 % (08.04.2014)

Ne příliš známé Vláčilovo dílo je svým způsobem rafinované. Jak použitým tvaroslovím, tak vnější podobou hlavně z počátku připomíná obvyklou agitku své doby. Teprve s dalším postupem děje se začíná ukazovat, že průzračnost je vícelomná, přímočarost ne snadná a postavy-schémata vlastně živí lidé. Už nevadí, že kněz a vrchnost nejsou dobří (jejich nelidskost je skutečná, ne papírová), svět lidu přitažlivý (je opravdu živý se svým vlastním paralelním duchovým světem). Agitka se mění ve skutečně napínavý a strhující příběh, jehož vyprávění řadou náznaků vypovídá o budoucím Vláčilovi největších projektů a děl zejména přelomu šedesátých a sedmdesátých let. I takhle začínala cesta k Pražskému jaru. Cesta k naději, seberealizaci, potřebě plného a svobodného života. Nikomu neuškodí, když si ji čas od času zopakuje. Například zhlédnutím této "protiagitační neagitky". (27.08.2007)

Lahůdka s pečetí Vláčilovy neopakovatelné vize. Pravda, oproti Markétě je to formálně dost odlehčené, chybí tak precizní hra symbolů, ale o to více vynikne perfektní a neotřelá kamera Rudolfa Milíče i zvuková stopa, které vytvářejí zvláštně subjektivní a bizarní svět. Příběh je řekněme tradičním obrazem střetu dogmatu a přírodních sil, který je ještě zesílen motivem podzemního trojcestí (jedna z cest je slepá, druhá smrtící, třetí vede k cíli) a jasně vyhraněnými postavami (záštiplný inkvizitor, podlý regent, přírodní člověk mlynář a konečně dvojice milenců). Nedá se říci, že by po stránce scénáře byla "Ďáblova past" něčím úžasným, je to poměrně jednoduchý jinotaj bez velké hloubky, ale způsob, jakým ho Vláčil vypráví (či spíše nechává diváka pocítit) nese jasný punc filmařské geniality a neopakovatelnosti. Po vlažnějším úvodu jsem filmu zcela podlehl a doslova se nechal omotat jeho audio-vizuální magií. Tohle prostě František Vláčil umí málokdo jiný... (06.02.2008)

Režijný štýl a rukopis F. Vláčila je ihneď poznateľný. Na výbornej atmosfére má veľký podiel hudba Z. Lišku, ktorá mi ale nesedela všade. Najlepšie zvýrazňovala momenty v tajomných scénach, v ktorých to ani nebola hudba v pravom zmysle slova, skôr nejaký nekonečný tón v pozadí, ale tajomno a napätie navodil dokonale. Film je úspornejší v dialógoch, ale o to je tu väčší dôraz na obraz a atmosféru. Pripomenie nielen jeho majstrovské dielo Markéta Lazarová ale i ďalší nezabudnuteľný československý film Kladivo na čarodejnice. 80%. (21.12.2014)