Rodinný portrét

S Viscontim jsme si nikdy příliš nerozuměli, ten jeho svět hereckých miláčků v autentických kulisách, společenské komentáře, morálka, která trpí mnoha tabuizovanými tématy, rozmáchlá gesta a marnost sledovaná jakoby z bezpečné vzdálenosti režisérského křesla od všeho odpoutaného intelektuála... To není svět, kterým se chci zabývat. Nicméně zdejší nápady jak ukočírovat stoického Burta Lancastera, rozháraného Helmuta Bergera a výřečnou Silvanu Mangano, jsou vcelku divácky atraktivní. Nebýt místy vložené mrazivé ironie, nebylo by to možné zažít. #LFŠ (31.07.2016)

Často chodím nahlížet na hodnocení Viscontiho filmů, jen tak, z nějakého skrytého masochismu zřejmě...abych se dočetla o nudě, teatrálnosti, rozvleklosti a zase nudě. Každopádně fakt, že dík Levným knihám velmi snadno dostupný "Rodinný portrét" zde hodnotila jen hrstka lidí, jednoduše nechápu. A taky jedna z mých nejmilejších písní z filmů, hlas Ivy Zanicchiové se mi nikdy neomrzí... "Testarda Io" (06.01.2008)

Viscontiho mistrovství přimělo k nebývale zdařilému výkonu i Lancastera. Jeho starý muž naslouchající krokům smrti je hodně uvěřitelný. Zajímavě působí i ViUML (Viscontiho učení M-L), které vladtně pohradá buržuou i proletářem v jednom jediném okamžiku. Bohužel byl Lancaster nejlépe hrajícím z celého filmu, pidlooká paní hraběnka byla na ránu kosou mezi lopatky, takže mám poněkud pokažený dojem z v jádru velmi povedeného filozofujícího filmu. (14.12.2019)

Rodinný portrét patrí medzi posledné Viscontiho diela, avšak patrí paradoxne aj k tým, ktoré najviac zostarli. Východzia situácia pôsobí značne nedôveryhodne, ale dá sa s tým nakoniec bez problémov zmieriť. S čím sa ale zmieriť nedokážem, je fakt, že Visconti režijne nezvládol jednu sekvenciu a toho som bol svedkom v jeho tvorbe snáď po prvý raz. Sekvenciu, kde sa silou mocou snaží zobraziť nespútaný život mládeže, ktorej akosi nerozumie. On sa jednoznačne stotožňuje s Lancasterovou postavou a pri nej cítiť, že je Visconti doma. Mal som subjektívny pocit, akoby film točil spoločne s Bertollucim, zameriavajúcim sa na sex a Visconti na zobrazenie vnútra postáv. 70% (28.07.2016)

Zdá se být až neuvěřitelné, že Visconti na konci své životní cesty, prakticky z invalidního vozítka, zestárlý, byl s to řídit a dokončit tento nesnadný "rytinový" rodinný film. Jeho vlastně trojí časová rovina (jednu reprezentuje ustálený způsob života stárnoucího vědce a pedagoga, druhou občasná retrospektiva, třetí vpád aristokratického mládí a jejich matky) je viditelně laděna autobiograficky. Muž na konci životní cesty, žijící v bublině bohatého, mohovitého osamění, krášleného veškerým dostupným komfortem, v starém historickém římském domě, jehož je majitelem; taková je výchozí situace. Do ní vtrhává mládí, které vlastně už mládím není a zkaženost, symbolizovaná rakouským "milencem na přeskáčku" v bohaté průmyslnické rodině; ovšem nejen jím. Profesorův dosavadní život se mění, aby se posléze vrátil do svého výchozího bodu, který je po takové proměně vším možným, jen ne původním bodem někdejší rezignace na život. Působivý Viscontiho vhled do vrcholícího konzumismu "zlatého věku" poválečné Evropy odhaluje nastupující vnitřní prázdnotu a v ledasčems jakoby buď uvozoval, nebo předcházel postmodernu. Lancastrův špičkový výkon je pro mne zajímavým způsobem doplňován kreací opomíjené krasavice viscontiovských a pasoliniovských filmů Silvany Mangano a jejího nevšedního půvabu i typu zdánlivě odtažitého, chladného ženství. Kamera Pasqualina De Santis tento kontrast úpadku tzv. "vyšších" vrstev vmodelovává do ústřední místnosti profesorova bytu s patinou klasických starožitných interiérů, jejichž rázu vévodí stěna plná rodinných portrétů. A spouštěcím mechanismem vpádu do osamělého života stárnoucího intelektuála se stává zprvu odmítnutí a posléze koupě dalšího obrazu s rodinným námětem z XVIII. století, doby, stojící právě tak před velkým otřesem hodnot a ideálů, který je vtažitelný i pro dobu vzniku PORTRÉTU; obrazem, u nějž není jednoznačně jasné, zda jde o kopii, originál či padělek. Jako předtím i teď zůstanou jeho pojivem s vnějším světem hospodyně a její občasná pomocnice a čas od času opakované výpady profesorových agentů-obchodníků s obrazy. Existuje i nadčasovost, která povznáší - k zamyšlením, z nichž se nelze snadno vymanit, k zamyšlením, jež se silou mocí vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského života vůbec; k zamyšlením, která jsou právě tak nadčasová jako film, jenž je trvale zprostředkovává stále novým a novým generacím filmových diváků. (03.04.2008)