Rose Island

Viděl jsem několik letošních italských filmů (některé na online Filmovém festivalu italských filmů v Praze) a většina jich byla vynikající. Toto je taková chytře napsaná oddechovka s pomalým rozjezdem. Někdy se může rodina skládat s pyšného inženýra, alkoholika se záští ke kalabrijským mužům, těhotné barmanka a německého dezertéra. Kdybych žil v té době, požádal bych o občanství. Je to zatraceně vtipný příběh. Vznikl podle skutečných událostí z konce 60. let minulého století. Hrdina vlastně navázal utopii Thomase Morea. Hrdina působí dojmem verneovského snílka mimo realitu. Doporučuji si pustit o něco lepší podobný film z roku 2009 Piráti na vlnách. Hudební stránka filmu sestává z působivých hlavně italských písní z 60. let. Situace jsou buď komické, až groteskně výstřední nebo závažnější, patetické a sentimentální. Do toho hrdina řeší složité vztahy s otcem a bývalou láskou (Matilda De Angelisová známá z minisérie Mělas to vědět). Vedlejší postavy nejsou moc vykreslené. Diskotéka zůstává také jen povrchně vykreslena bez hlubších souvislostí tehdejší doby. (21.12.2020)

Neuvěřitelně příjemný film, ze které jsem cítil Itálii víc než kde jinde. Ač jsem většinu herců neznal byli mi ohromně sympatický a výkony perfektní. Celkově je film nabitý pozitivní energií a krásně ukazují že hranice fantazie a reality nejsou. Asi jedno z největších překvapení tohoto roku a to hlavně kvůli tomu že film byl italský. Je to možná dokonce první italský snímek, který jsem viděl a opravdu mě bavil. Ta rychlost děje a přitom vše podstatné bylo vysvětleno. (21.12.2020)

Zhruba první třetinu filmu jsem si říkal, jak je to blbě, protože podivně afektovaně a jaksi mimoňsky udělaný a ani jsem si nevšiml, že už jsem v tom až po uši, a že se mi to vlastně ohromně líbí. Zvykl jsem si dokonce i na představitele Giorgia Rosy- a to už je teda vážně co říct. On je to sice nehezkej a na první dobrou nesympatickej kluk, ale typově zabodoval už v Ratatouille, takže i tady šli najisto s vědomím, že všichni populární hrdinové nemusí mít tvář a tělo Brada Pitta. Na konci jsem se opakovaně dojímal a je mi líto, že už si na ostrově nikdy svobodně nedám svoji lajnu, ani si z něj neodvezu třeba pancrfaust. Jsem ošklivej, ale lidi začnou bohužel brzo napadat různý věci. Jen s diskotékou bez zavíračky, nebo s lockdownem bez roušek prostě neumíme být spokojení napořád. (12.12.2020)

Talianský inžiniér Giorgio Rosa sa v roku 1968 rozhodol neďaleko Rimini založiť svoj vlastný mikroštát. Na Jadranskom mori postavil plošinu o rozlohe 400 štvorcových metrov, ktorú nazval Rose Island. Účelom bolo stvorenie malého raja, v ktorom mohol byť každý jedinec slobodný a sám sebou. Téma je dostatočne zaujímavá a tak sa ani nečudujem, že sa našiel niekto (Sydney Sibilia), kto mu vdýchol filmovú podobu. Množstvu organizačno-funkčných vecí ohľadne samotného ostrova sa snímka príliš do hĺbky nevenuje, čo by ma osobne dosť zaujímalo. Filmové spracovanie je skôr takou príjemnou atmosferickou záležitosťou na letné dni, s milým idealistickým závanom. Pokiaľ Rose Island pojmete s väčším nadhľadom, dokážete si ho užiť. Pravdepodobne ale aj rýchlo zabudnete. (20.08.2021)

Není to špatné, v první půli je to to místy i mírně humorné. A samozřejmě "poutavost" podporuje i fakt skutečné události. V roce 1968 to určitě byla (ta událost) pecka. Dnešním pohledem v tom ale žádnou Svobodu nevidím. Jen magory, pro které je dnes jedním ze zařazení - aktivisté. Dalším by mohla být psychiatrie. Ale jako film to bylo lepší, než co jsem očekával. (15.02.2021)