Nagastyle

Nikdy jsem neviděl tak „chudý“ film. Z NAGASTYLU bída doslova prýští: celá projekce sestává z umaštěných záběrů zbídačených čtvrtí natočených nekvalitní kamerou, zaznamenávající extrémně nudné události. Je to film, který je chudý na úrovni obsahu (portrét života v indickém slumu), stylu (záběry jsou nevyčištěné) i divácké zkušenosti (extrémně chabý zážitek)... A právě proto je tak zajímavý. Myslím si, že je Naga velmi sebeuvědomělý tvůrce, který zcela cíleně využil prostředky téměř až urážlivé frugální estetiky (film vypadá, jako by byl točený na starší model Sony Ericssonu), aby plně zprostředkoval nuznou společenskou realitu, ve které vznikal. __ Předně je potřeba se zaměřit na to, jak je dokument kompozičně zarámován. Vyobrazené události jsou rekonstrukcí osobních zkušeností Nagy. Optikou filmu retrospektivně sleduje sám sebe v době, kdy měl tvůrčí ambice - kdy ze všeho nejvíc chtěl natočit nějaký film. Nagovi tedy nelze vytknout, že se spoléhal na bezprostřední bídu svého okolí, bezmyšlenkovitě chmátnul po kameře a začal natáčet. Ve skutečnosti ze svého deníku pečlivě vybírá a zaznamenává jen ty události, jejichž nevýraznosti si je sám vědom. Když je prožíval, neměl k dispozici kameru, kterou by je zachytil. Nyní už jednu vlastní, vůbec nic se ale nezměnilo. Jeho okolí je vzniku "opravdového" filmu stále stejně nepříznivé a jedinou možností tvůrčí realizace je onu nepříznivost nějakým způsobem vytěžit. Jak? Co z ní třeba udělat hlavní těžiště filmu: ukázat, že se dny natolik opakují, že lze události zmíněné v deníku klidně prožít znovu, tentokrát ale spolu s kamerou. NAGASTYLE tedy není pouhým amatérským portrétem jednoho indického slumu, ale spíše autoterapeutickým dílem "vyprávějícím“ o nemožnosti tvůrčí realizace v sociálně nepříznivých podmínkách. __ Pokud mu tuto reflexivní rovinu přiznáme, jeho největší formální neduhy (banalita tématu, zdánlivá nahodilost, nudné události, „znečištěný“ styl) najednou nachází opodstatnění: nejde o tvůrčí nedostatky, ale o úmyslné umělecké volby. Najednou totiž nesledujeme dokument, který se bídu snaží pouze zachytit, ale který ví, že je s ní neodvratně spjat a reflektuje ji. Z této pozice vysvětlíme i extrémní zdůrazňování rutiny a lpění na nedramatických momentech (blok vstávání / sprchování / vaření / oblékání / jízda do práce / pracovní nesnáze se navrací vícekrát a je roztažen na půl hodiny projekčního času). Nejde o to, že by snad Naga nechtěl natočit něco jiného; on jen ví, že nemůže. V jeho životě se zajímavější věci zkrátka nedějí, nuda a bída je hlavním formativním prvkem jeho existence, a ergo se stává hlavním konstrukčním principem celého snímku. Jediné vytržení nachází v kinematografii, jež mu nabízí možnost rutině utéct. Je to poutavá atrakce, která do jeho mdlého světa vnáší alespoň nějaké barvy a emoce. Naga chce, aby i jeho film byl zdrojem zábavy, a proto se ho snaží různými způsoby „pohollywodštět“: (a) rozdělení do tří bloků, první je expoziční, druhý zavádí melodramatický motiv (nemoc matky), třetí modeluje typicky zábavnou situaci (narozeninová oslava); (b) zapouštění klasických postupů (umělý záběr-protizáběr v kanceláři, ustavující záběry); a (c) potěšení z vyprávění je nahrazeno potěšením z rozpoznání variací v rámci opakujících se úkonů (různé akce vidíme z různých perspektiv, např. stahování rolet – nejdřív z venku, poté zevnitř). Ve výsledku ale selhává. Jednotlivé postupy jsou aplikovány pouze útržkovitě a všednost stále vystupuje do popředí. NAGASTYLE je zkrátka příliš spjatý s podmínkami, ve kterých vznikal... nuda a bída mu koluje v žilách. (05.11.2020) (menej) (viac)