Žiletky

Pamatuji si, když to mělo premiéru tuším v kině U hradeb, dnes již neexistujícím, že francouzský producent Joel Fargé, vedle něhož jsem seděl, se nudou ošíval a nevěděl, co dělat. Tohle je film určený pro ukřivděnou pražskou smetánku, pro niž byla ta 80. léta děsným utrpením, neb furt ta StB jim něco zakazovala, a oni museli dokonce na vojnu, někteří nedejbože pracovat, a oni chtěli jen existenciálně pokuřovat, popíjet a filozofovat, ubíjet se ve svých pocitech marnosti a žiletek. To, že kolem Prahy většina mladých žila nějak jinak, a dokonce taky museli na dva roky na vojnu a pak každý den do rachoty, to je těmhle lidem tak nějak jedno - oni řeší hlavně sami sebe. O tom je i tento film - bezvýchodné pocity, marnost nad marnost, utápění se v sebelítosti, jak nás ten svět nemá rád. Obrazově je vynikající, Marek Jícha odvedl skvělou práci, a ti, co hledali lokace, rovněž. Obrazovou stránku bych občas přirovnal k filmům Pavla Juráčka, což je pochvala. A ano, všichni se rovněž při tomto filmu těší na zrzavý klín a velká ňadra Hrubešové, která to dělala pro herectví, ne pro zviditelnění. Prý. Jistě, film je legendou pro jistou skupinu lidí, neb je o legendě, neb Filip Topol již není mezi námi, neb účastí na koncertu Psích vojáků se tak krásně rebelovalo proti režimu... Ok, nikdo to těmhle lidem nebere. Ale přes 90 % národa asi nebude tyhle pocity sdílet, protože prostě žili jinak, a někteří dokonce kašlali na nějaké pocity, nějaký režim - a prostě žili. Sluníčko totiž vycházelo každý den, navzdory režimu. (22.09.2015)

Nikdy v životě jsem neviděla film víc umělecky a poeticky ztvárnění, žel bohu k jeho škodě, protože pro mě to byla hrozná zívačka, úplně by mi to stačilo vidět sestříhané do 20 minut čistého času. Tenhle film bylo opravdovým utrpením sledovat, přišlo mi to, jako kdybych měla trávit celý den s člověkem o kterém nevím absolutně nic a s tím člověkem poznávám lidi, které on zná, ale já je opět neznám. Charaktery postav byly hodně jemně načrtnuté, k žádné postavě filmu si nešlo vytvořit vztah, ať už pozitivní, nebo negativní. Proti Topolovi jinak nic nemám, ale 108 minut koukat na ten jeho ukřivděnej psí pohled mi naprosto stačilo, nějak jsem furt nechápala proč se furt tváří, že ten svět je tak hrozně proti němu, když se mu zas tak nic hrozného nedělo. ,, Mladík trýznivě prožívá čas vojny." Tím jako chtěl básník říci, že za komunistů, byla vojna strašná, njn co by se dělo, kdyby náš hrdina žil v Americe a narukoval tam na vojnu, to by neprožíval trýznivě, ale cool,když by ho poslali někam vybombardovat nějaké město...ehm, rozuměj srovnávat pořádek. Takže jednou a stačí. (15.01.2014)

Po dlouhou dobu můj nejoblíbenější film. Temné, komorní, existencialistické drama vypovídajících o osudech undergroundové generace nové vlny osdesátých let. Silně antimilitaristické pojetí a symboličnost prozrazovaly v režisérovi veliký talent. Musím říct, že jeho další filmy mě nikterak nenadchly. Výborně se zde střídají barevné tóny scén podle nálady hlavního představitele a charakteru scény. Kamera je v tomto případě až hypnotickým nástrojem. Okolní fragmenty exteriéru, jako výtah, děla apod. se povedly tvůrcům takřka personifikovat a stávají se z nich další herci. V neposlední řadě vynikající hudba kapely Psí vojáci, dokonale dotvářející naturel filmu. Velice temné, depresivní ale zároveň neskutečně přesvědčivé. Film se v podstatě skládá ze dvou částí. Film jak jsme ho mohli vidět po české premiéře v českých kinech obsahoval i posledních 20 minut psychedelického, snového bloudění a hledání milované dívky. Před uvedením na Berllnalle byl tento konečný kus odstřihnut a promítnut mezinárodnímu diváctvu bez něho, čímž podle mě, hodně utrpěl. Jedno z nejlepších filmových děl devadesátých let, bohužel často velmi nepochopené a jak jsem se někdy setkal i předem odsouzené. Přece jenom vklad skupiny Psí vojáci do tohoto filmu je obrovský a jasně čitelný. Největší zásluhu na tom má Filip Topol, jež hraje hlavní roli a zde není ani uveden v tutilku. Že by chyba v Matrixu? (02.07.2003)

Film inspirovaný životem režiséra Tyce i duchovnem filmu Nebe nad Berlínem (podle slov kameramana Marka Jíchy). Pošpiněný, neprávem. Ale já jednu hvězdu nechám zmizet kvůli něčemu jinému: divnému přístupu ke konečné podobě, tvar byl přece o 18 minut zkrácený - naštěstí jsem měl možnost vidět i tento useknutý konec (který byl potlačen, aby se Žiletky alespoň dostaly do Evropy, na žádost z Berlínského festivalu). (22.04.2009)

Depresivní pohled na ubíjenou duši prostřednictvím krvavých cárů příběhu, který se snaží udržet anonymní odstup a nekonkrétní zpodobnění? Uměleckým ztvárněním je představena vizualizace utrpení, s na očividně nízký rozpočet některými skutečně vybornými efekty. Priznávám nicméně, že druhá polovina mě zaujala po té první plitké a trochu zmatené více. A nebylo to jen prakticky neustálým modrým filtrem. Naproti tomu závěr je hodně obrazový a zážitkový, což kazila sice výborná ale na proměnlivost chudá hudba Psích Vojáků (a navíc mám stejně nejraději Krasobruslaře). Nedokázal jsem se, i přes vnímání vykreslované atmosféry, nikdy plně vcítit do depky bratří Topolových a ani do tohoto snímku se nedokážu plně ponořit. Asi mám málo výkonnej mozek nebo co... (16.01.2014)