Vojtěch, řečený sirotek

Po všech stránkách krásný absolventský film, vizuálně mě snímek nesmírně nadchl a potěšil. Místy úsměvné vyprávění se mění ve smutný příběh Vojtěcha, který se svou povahou, přirozenou živelností a obrovskou životní vitalitou jaksi nehodí, nezapadá do venkovského společenství lidí, jejich vzájemně pokroucených vztahů a pytláctví. Výborná hudba, tklivé tóny klavíru a houslí umocňují pocit osamělosti, touhy po spřízněné duši, souznění s přírodou, potřebě svobody, okouzlení životem i láskou. Petr Forman jedním slovem dokonalý. (15.02.2019)

Nevybavím si jiný český film, kde by bylo tak hluboce (a přesto lehkou rukou) vyjádřeno sepjetí člověka s krajinou, tedy něco, co si obvykle spojujeme kupříkladu s filmy Andreje Tarkovského a jiných mistrů duchovního filmu. (Rovenského Řeka staví mezi Člověka a Přírodu hřích.) Kolik toho stihne sdělit, kolik vůní a barev (třebaže černobílý) stihne evokovat již mistrovský úvodní záběr! Pozvolná jízda z pokoje do pokoje, kolem okna se spící záclonou, kolem zavinuté intimity lastur a oblých kamenů na desce leštěného stolu, tam někde dávno, kdesi ve městě. Zrcadlo v průhledu. Postel. Dívka v bílém. Teď procitá pod záplavou šeříku, přikládá si jej na tvář. A její smutný hlas ševelí za oponou: "...Pacienti nesmějí číst, Anežko." Když v následující scéně vychází Vojtěch na svobodu, sledujeme jej v dlouhém a mlčenlivém sledu výjevů, v nichž se raduje z volnosti a zdraví svět; hladově nastavuje tvář slunci, rozjařeně pobíhá po louce, vstupuje do rybníka, nábožně přikládá tvář na vodní hladinu, ulehá ke spánku pod starý strom, v pěsti svírá trs trávy... Jak si povšiml již Chris Marker, sám velký filmový básník, zatímco v amerických žánrových filmech převažuje člověk proti obloze či obloha samotná, u Tarkovského shlížíme na hrdiny, kteří se stávají součástí pozemských živlů, kteří se radují z kontaktu se Zemí a životem. S vodou, vysokou trávou, blátem... Nová vlna, na níž Tyc s úctou navazuje, kdysi přinesla (navrátila) do českého filmu závan čehosi podobného. Zatímco budovatelské filmy 50. let viděly budoucnost v nepolapitelných výšinách a zobrazovaly křečovitě nereálné, ideální figury, intimní poetika mladého filmu přesunula optiku zájmu směrem dolů, nazpět ke člověku, kterého je možno uvěřit, snad i potkat, poznat se v něm, neboť stojí nohama pevně na zemi a společně se zemí také prožívá rozmary času. Nepochopení, náhlý příval vzteku, nezkrotnou živočišnost, touhu, lásku... Vojtěch, řečený sirotek není dokonalým filmem, to jistě ne, ale krásným a hodným zájmu zcela určitě. Děj je prostinký, jak už to u básní bývá, jen taková pomocná nit, aby se divák příliš nezasnil (nebo je to naopak?). Myslím, že kdo má rád Vávrovu Romanci pro křídlovku, snadno podlehne i náladě vojtěchovské balady. A možná... možná už nikdy nezapomene na éterickou Anežku čtoucí si pod jabloní, vůni sena a čerstvě naštípaného dříví, která se nad filmem pokojně vznáší, chladivou něhu jihočeských rybníků a labutě a rozvlněné rákosí či Anežčinu a Vojtěchovu společnou jízdu na loďce, zatímco v hladině se odráží celý vesmír. Protože přišla, přišla, přišla... (17.11.2011)

Forma na celé čáře vyhrála nad obsahem. Černobílá kamera sice mohla být lákadlem, jenže v rukou Kačera neměla žádné opodstatnění, protože její potenciál zůstal naprosto nevyužit. Pochválit musím Petra Formana, nikdo jiný si pochvalu nezaslouží. Kačerovi by pro příště měli dát do rukou raději lopatu, třeba by s ní zvládl něco lepšího, než s kamerou. (22.11.2019)

V naší kinematografii jsem se nesetkal s tak těžce sledovatelným snímkem. U nás přece jenom převažují filmy s dějem než vesnické balady. I přestože je Vojtěch, řečený sirotek plný krasných a atypických záběrů nemohu dát čtyři či dokonce pět hvězdiček, jelikož jsem se docela nudil a z letargie mě dostal až perfektně vygradovaný závěr. 65% (30.04.2012)

A že prý na Novou vlnu nelze navázat, Tyc je jediný, který podal důkaz, že ano a jeho debut musel v době vzniku vzbudit velká očekávání v porevolučních krocích naší kinematografie. Obecně platný příběh jaksi mimo čas a konvence, suverénní a esteticky bohaté filmové zpracování, živočišná postava přesně podána Petrem Formanem, opravdu výjimečný počin v době vzniku, který se spolu s dokončenými snímky jako Pasťák a Archa bláznů stál poslední odezvou této tradice, avšak i tak zůstává trochu ve stínu mnohovrstevnatějších a pro dnešek stále aktuálních (i když dobových) děl. (16.03.2009)