Nevěsta byla v černém

Velmi zajímavý film, který mě na jedno stranu překvapil a na druhou zklamal. Přišlo mi trochu líto, že je příběh trochu příliš přímočarý a dost předvídatelný, navíc vlastní pomsta šla tak snadno, až to bylo nepřirozené. Když jsem však odhlédl od tohoto jednoduchého motivu, viděl jsem příběh zlomené ženy, která se ve svůj nejšťastnější den stane rázem vdovou. Náhlá hluboká prázdnota, pálení mostů, žádné velké obavy z dopadení, celkový životní fatalismus, střídaný chladnými a vypočítavými kroky, vedoucí k pomstě a vlastně jakémusi naplnění. Myslím, že další shlédnutí by na mě zapůsobilo ještě více. Opravdu zajímavý film. (13.10.2008)

Černá komedie ve francouzském pojetí je vždy něco nového, objevného. V Truffautově žánrové prvotině (režisérovi nebylo tehdy ještě ani čtyřicet let) hraje zralá, ale stále krásná Jeanne Moreauová osudovou ženu-vampýra, která po nečekané a nesmyslné ztrátě vyvoleného životního partnera nachází jediný smysl svého života v naplnění pomsty na mužích, kteří se na nesmyslném kroku přímo či nepřímo podíleli. Čistota žánru je prolamována vlastně soustavně řadou psychologických mikrosond charakterizujících a individualizujících hlavní postavy i nezakrytým obrazem zoufalství a rezignace protagonistky filmu. Prvoplánovost postižení a vypátrání pachatelky vyvažuje mistrné - a přitom věcné - utajení pohnutky, která ji přivede do rukou policie, jejímž prostřednictvím se dostává do blízkosti posledního pachatele. Zvrácený smysl života je naplněn, a to, zda bude ukončen v blázinci (dnes by to tak takřka jistě dopadlo), nebo gilotinou či dobrovolným hrdinčiným odchodem ze života, je nepodstatné a vlastně svým způsobem druhotné. Rád bych upozornil na ještě jeden významný charakterotvorný prvek NEVĚSTY: individuální pomsta, jakoby inspirovaná Dumasovým HRABĚTEM MONTE CHRISTEM, neztrácí nic z jakoby paralelního plného vnímání skutečnosti (snaha zachránit život ženě neprávem obviněné ze třetí vraždy). A tak film mnohem více evokuje Chaplinova MONSIEURA VERDOUXE (asi mnohem více než Hitchocka). Poznání, že lidské životy jsou a probíhají složitěji, iracionálněji, je samo o sobě neutrální; v případě zdařilého filmu naopak povzbuzuje k přemýšlení a hloubání, činnostem, kterých je v naší překotné a hektické době ke škodě nás všech tak málo. (08.10.2008)

Drama, ve kterém neteče krev a přesto zaujme. Thriller, ve kterém postrádáte prvoplánové napětí, a stejně jakési mrazení v zádech tam je. Předem jsem věděl, o čem film je, takže zhruba po první půlhodině se stal děj předvídatelným, přesto pak došlo k zajímavým dějovým zvratům a závěr byl úplně jinde, než by se dalo čekat. Zajímavé bylo pojetí retrospektivy, kdy se postupně po kouskách dovídáte, proč se to všechno vlastně děje. Zaujala mě psychologická hra s odlákáním dítětě; trochu to připomíná podobné scény z každýho druhýho béčkovýho krváku let 90., ale tohle je rok 1967. Hudba s různými variacemi Mendelssohnova svatebního pochodu. Navíc, Jeanne Moreau měla úžasný oblečky, celé je to takové francouzské a jsou to 60. léta, takže mě to celé bavilo. (18.11.2008)

Velice zajímavý film, natočený přesně ve stylu Alfreda Hitchcocka. Kromě vizuální a dějové s tránky k tomu přispívá i hudba Bernarda Hermana. Z počátku se mi zdálo poněkud obtížné překousnout typicky francouzské postavy v typicky hollywoodském filmu. Zdálo se mi, jako by se jednalo o "pouhou" poctu mistrovi filmové hrůzi. Během filmu se však začnou objevovat prvky, které HItch ve svých filmech neměl, tedy alespoň ne tak markantní. Víc než vyvolání napětí (hrůza sem nepatří, jedná se o thriller) zajímá Truffauta chování hlavní hrdinky v této mezní situaci. Film skvělým tempem graduje a spíš než onou poctou se tak stává perfektní variací, která v některých ohledech možná svého vzoru nedosahuje (skloubeníhudby a obrazu se mi chvílemi zdálo trochu křečovité), v mnoha ho asi překonává (vyprávění působí méně vvykonstrovaně - živočišněji). Zajímavá je určitě i podobnost s Tarantinovým Kill Billem. Když mi došlo o čem oba snímky vypráví, dost mě to zaskočilo. Ale asi se to dá brát tak, že podobným způsobem, jako Truffaut variuje Hitchcocka, Tarantino variuje Truffauta. Je to sice šílená představa, ale nic jiného mě nenapadá. (20.10.2004)

Název snímku je naprosto vypovídající, z nevěsty během lusknutí prstů vdovou, nešťastnou náhodou/nehodou, ne zlým úmyslem a v tom tkví můj osobní problémek. Byl-li by v tom záměr, dokázala bych pochopit jednání hlavní postavy, takhle mě to jenom lehce šmrnclo.. P.S. A asi moc nemusím, když se ze všech mužských (jaksi hromadně) dělají imbecilové.. (20.02.2020)