Ukradnuté bozky

Třetí díl volné pentalogie o Doinelovi. Jeho osudy tentokrát sledujeme ve věku čtyřiadvaceti let od propuštění z armády. V Ukradených polibcích je mi nejméně sympatický, jelikož se chová jako floutek, ale pro jeho vývoj v dalších dílech je toto podstatná epizoda. Jinak klasické "truffautovské" motivy zde jsou opět skvěle zpracovány a z celého snímku doslova čiší pozitivní nálada, jelikož ať se hlavnímu hrdinovi stane cokoli, tak se hned vrhá do nových milostných i pracovních eskapád. Rozhodně nadstandartně kvalitní snímek, který je ale spíše zajímavý v celkovém kontextu této pentalogie, než-li jako samostatný snímek. (24.01.2007)

Pro me velice vtipny a rozumny film, ktery snad kazdeho potesi, ale nikoho neohromi. Sam nevim, zda mi byl Antoine sympaticky ci nikoliv, nejvice vsak na filmu ocenuji, ze pribeh se stat mohl a vicemene se stava bezne ( asi:-) ). Potesily take obrazky z Parize sedesatych let, velice kvalitni film, urcite vsak zadny Truffautuv vrchol. (11.03.2008)

Já sice vidím, že se to tu hemží samou čtyřkou, pětkou a většinou samou chválou, ale asi právě proto jsem čekala od Ukradených polibků trochu víc. Sice tam opravdu od každého žánru výše uvedených něco bylo, ale na mě to celé působilo mdle a zmateně, jak tady píše už jeden uživatel. Musím zřejmě vidět víc Truffautových filmů, abych ho dokázala lépe ocenit a když ho srovnám alespoň s Americkou nocí, kterou jsem od něj viděla, tak nemůžu dát víc. (03.12.2012)

Můj druhý "doinel". Oproti Nikdo mne nemá rád docela příjemné nakročení k lehkonohosti. Režisérská prvotina byla vlastně docela depresivní sondou do rozvrácených rodinných vztahů. Ukradené polibky jsou jen sledem eskapád nemotorného mladíka, který vstupuje do dospělého života. Vážnější poselství bych v tom neviděl. Jsou plné situačního humoru, často až absurdního. Zajímavé je, že o vnitřních stavech hlavních postav nemáme takřka zprávy. Léaud i jeho partnerka hrají s mimoňsky neproniknutelnou tváří a o jejich vzájemných sympatiích se až do posledních minut dá usuzovat jen velmi málo. Když si totiž navzájem něco sdělují, stejně divák nevěří, že je to pravda. Příjemně jsem se bavil. (16.03.2010)

Další díl série o Antoinu Doinelovi je milým snímkem o lásce a hledání vlastního uplatnění ve společnosti. Není tak dojemný jako Nikdo mě nemá rád, skýtá však mnohem víc humorných situací. Postava Doinela se za ten čas, který uběhl od prvního dílu (dá-li se o prvním dílu hovořit) značně změnila. Není to už člověk tápající ve světě, který mu podráží nohy. Je to člověk, který si na svou situaci zvykl, který se své trampoty rozhodl řešit s lehkou hlavou, bez zbytečných zklamání. To se odráží i do celkového vyznění snímku. Je to film, který vám zlepší náladu. (10.11.2004)