Réžia:
Paolo SorrentinoScenár:
Paolo SorrentinoKamera:
Daria D'AntonioHudba:
Lele MarchitelliHrajú:
Toni Servillo, Filippo Scotti, Teresa Saponangelo, Lino Musella, Alfonso Perugini, Luisa Ranieri, Renato Carpentieri, Massimiliano Gallo, Betty Pedrazzi (viac)VOD (1)
Obsahy(2)
V Neapoli 80. let mladý Fabietto (Filippo Scotti) žije láskou k fotbalu. Potom přijde rodinná tragédie, která ho navede na nejistou, ale slibnou dráhu filmaře. (Netflix)
Videá (2)
Recenzie (91)
Daleko decentnější a méně opulentní záležitost než třeba Velká nádhera nebo Mládí. I přesto Sorrentino na svém místě, s překrásnou kamerou a pln vzpomínek na osmdesátá léta dvacátého století. Na Neapol, na tamní fotbal, na Maradonu, na režisérské legendy doby, ale i na dětství a lásku - lásku k ženám, k životu, k rodině. To všechno v tomto filmu. Krásně, ale přitom decentně. Tak, jak to umí natočit jen a pouze Paolo Sorrentino. ()
To, co je Roma pro Alfonsa Cuaróna, Belfast pro Kennetha Branagha, je Boží ruka pro další režisérskou legendu, Paola Sorrentina. Pojďme si vychutnat vzpomínky mladého studenta v 80. letech v Neapoli. Píše se rok 1984 a nikdo nevěří, že by Diego Armando Maradona odešel z Barcelony hrát do "svůdného města" v Kampánii. Přitom ta fotbalová stránka příběhu je dosti okrajová. No, příběhu, správněji jsem snímek již označil vzpomínkami, to je myslím trefnější a férovější. Dospívání charismatického kluka, který v dospělosti natočil takové snímky jako Božský, Velká nádhera (Zlatý glóbus 2013), Mládí a seriál Mladý papež... Mne doslova a do písmene pohltilo a užil jsem si každou vteřinu, úžasnou kameru, skvělého dvorního herce Toniho Servilla, sprostou mamá, otevřený italský humor vyšší střední třídy, česání puklinky i párty na Capri. Film je nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek loňského roku. ()
Nepodařená vykrádačka typické poetiky italských filmů vzniklých v době, do níž je zasazen i tento film. Hodně křiku, nahých holek v nezvyklých situacích, velkých rodin, divoké gestikulace, hlasité mluvy, podivných existencí- ať už jde o proporce, formy postižení, nebo specifické charaktery… Nepůsobí to ale přirozeně, je to křečovité, je to póza. Některé scény zralé na zlatou malinu, naopak na vysloveně silnou, takovou, která by mě chytla za srdce a způsobila nějaké hlubší citové pohnutí, jsem v Boží ruce nenarazil. Převážně nelíbilo. A nejen kvůli té pošahané granny. Já bych něco takového ve svém filmu nechtěl, fakt ne. ()
Umírněnější a méně opulentní Sorrentino, zase ale o to více osobní (až autobiografický), obnažený, niterný. První půlka je neskonale zábavná a vtipná, pak přijde tíživý zlom, aby to celé v poslední čtvrtině krásně vygradovalo a uzavřelo se v mohutně doznívajícím finále. Velká nádhera, Mládí a papežská série jsou sice pořád na vrcholu Sorrentinovy tvorby, ale to jednoduše proto, že představují nejvyšší metu filmového umění, takže i při této skutečnosti lze Boží ruku označit jako velkou filmovou událost (pravda, o něco méně nápadnou, než bývá u autora zvykem) a rozhodně jeden z filmů roku. ()
Sledovanie tohto filmu predstavovalo pre mňa nepríjemný zážitok. Sorentino mi nielenže pripomenul svoje najhoršie filmy, ale aj najhoršie filmy Felliniho. Vo všeobecnosti neznášam namyslenosť niektorých režisérov, ktorí si za cudzie peniaze nakrúcajú svoje radosti i boliestky, pričom je im úplne jedno, či výsledné dielo zaujme aj niekoho iného ako ich. Ak by som mal jedným slovom charakterizovať práve dosledovaný film bude to - galimatiáš. ()
Galéria (27)
Fotka © Netflix
Zaujímavosti (3)
- Paolo Sorrentino se rozhodl pro obsazení Filippa Scottiho (Fabietto Schisa) poté, co na tuto roli vyzkoušel více než 100 herců. (aporve)
- Monaciello, což v neapolštině znamená „malý mnich“, je pohádka, která se traduje v italské Neapoli. Obvykle bývá zobrazován jako malý tlustý jakýsi mužíček, oblečený do dlouhého mnišského roucha s kloboukem se širokou krempou. (aporve)
- Podle Paola Sorrentina je ve filmu „téměř všechno pravda“. (aporve)
Reklama