Boží ruka

Nepodařená vykrádačka typické poetiky italských filmů vzniklých v době, do níž je zasazen i tento film. Hodně křiku, nahých holek v nezvyklých situacích, velkých rodin, divoké gestikulace, hlasité mluvy, podivných existencí- ať už jde o proporce, formy postižení, nebo specifické charaktery… Nepůsobí to ale přirozeně, je to křečovité, je to póza. Některé scény zralé na zlatou malinu, naopak na vysloveně silnou, takovou, která by mě chytla za srdce a způsobila nějaké hlubší citové pohnutí, jsem v Boží ruce nenarazil. Převážně nelíbilo. A nejen kvůli té pošahané granny. Já bych něco takového ve svém filmu nechtěl, fakt ne. (26.03.2022)

Rozhodně lepší počin než předchozí Silvio, kdyby se ale věnovalo více pozornosti Neapoli, mohla z toho být Velká nádhera II. V ní se Sorrentino nemusel vázat vyprávěcí linkou (kterou zde zastupuje autobiografie) a vznikla tak volná skladba obrazů, v níž nebylo třeba charakteristiky postav podrobovat nějaké pevnější vývojové kompozici. V Boží ruce ale podstatnou část stopáže zabere epika okolo rodiny; pokud jsou charaktery načrtávány jen karikačně a anekdoticky, je to náramná zábava. V momentu, kdy se soustředění ponoří do portrétu dospívajícího sirotka, to trochu ztrácí soudržnost (dech nikoli - pořád je to velká filmařina). Film je tentokrát více auditivizován zvuky, hudba (kterou režisér umí jindy naroubovat geniálně) je překvapivě úsporná. Rozhodně je to film pro velké plátno, adventní premiéra na Netflixu - pro masové publikum vykrmované romantickými předvánočními selankami - bude šlápnutí vedle... (20.11.2021)

Sledovanie tohto filmu predstavovalo pre mňa nepríjemný zážitok. Sorentino mi nielenže pripomenul svoje najhoršie filmy, ale aj najhoršie filmy Felliniho. Vo všeobecnosti neznášam namyslenosť niektorých režisérov, ktorí si za cudzie peniaze nakrúcajú svoje radosti i boliestky, pričom je im úplne jedno, či výsledné dielo zaujme aj niekoho iného ako ich. Ak by som mal jedným slovom charakterizovať práve dosledovaný film bude to - galimatiáš. (08.07.2022)

Dospívání není nikdy jednoduché. Ani Fabietto v podání sympatického Filippa Scotti není výjimkou. Oceňuju natočení v jakémsi klasickém evropském formátu, bez zbytečných efektů. Filmu by prospělo lepší sestříhání, méně opatrná kamera a trochu rozumu při psaní scénáře (aby mi při určité v reálu těžko představitelné scéně nebylo na zvracení). (17.12.2021)

Lehce jinačí, než klasický Sorrentino. Ve filmu je použito mnohem méně diegetické hudby a až kýčovitých záběru (které i tak vypadají překrásně), než jsme byli zvyklí. Co však Boží ruka nedosahuje ve vizuálu dosahuje v tématech, kterých se dotýká. Film je totiž s největší pravděpodobností zatím nejdospělejší Sorrentino, a také režisérův nejvíce osobní snímek. Druhá polovina filmu je na mě až moc pomalá, avšak rozhodně se jedná o mnohem lepší film, než předchozí Oni a Silvio. (15.12.2021)