Boží ruka

(28/2022) / A to som sa tak tešil na nového Sorrentina. Ale už od začiatku som ťažko hľadal cestu k tým bizarným postavičkám. Často sa vyzdvihuje poetickosť jeho tvorby, ale v tomto prípade som ju takmer nevnímal, keďže je ukrytá pod nánosom až takmer karikatúrneho stvárnenia. A ani prostredie Neapola a zjavná autobiografickosť hlavného hrdinu na mňa nezapôsobili. Film zachraňuje druhá polka v ktorej sledujeme dozretejšieho hlavného hrdinu a vôbec aj celého filmu. Všetko je zrazu dospelejšie, vážnejšie. To mi sadlo viac. Niekde v pozadí chápem, že ten film je kvalitný, ale mne moc nesadol. (6/10) (28.02.2022)

Lehce jinačí, než klasický Sorrentino. Ve filmu je použito mnohem méně diegetické hudby a až kýčovitých záběru (které i tak vypadají překrásně), než jsme byli zvyklí. Co však Boží ruka nedosahuje ve vizuálu dosahuje v tématech, kterých se dotýká. Film je totiž s největší pravděpodobností zatím nejdospělejší Sorrentino, a také režisérův nejvíce osobní snímek. Druhá polovina filmu je na mě až moc pomalá, avšak rozhodně se jedná o mnohem lepší film, než předchozí Oni a Silvio. (15.12.2021)

"Takže, jak moc sexy byla dneska teta Patrizia, úplně nahá? Od jedný do stovky." "Miliarda." "A kdyby sis musel vybrat, buď že bude Maradona hrát za Neapol, nebo ošukáš tetu Patriziu, co bys vybral?" "Maradonu." ________ Částečně autobiografické italské drama 'Boží ruka' (jehož název odkazuje na legendární falešný gól Diega Maradony) je půvabným milostným dopisem Paola Sorrentina své rodné Neapoli, v němž oslavuje genius loci - neboli ducha místa - tohoto velkoměsta, do jehož víru zasazuje coming of age příběh o sebepoznání a iniciačním procesu dospívání teenagera Fabietta, který je režisérovým alter-egem. Sorrentino v této osobní zpovědi, krom onoho vzpomínání na své mládí, zároveň opěvuje ženskou krásu, vzdává hold mýtu Diega Maradony, vyznává své city italské kinematografii, a poeticky zobrazuje obyčeje každodenního života a přirozeně je kombinuje s prvky fikce. Bezpochyby jde o jeho nejosobitější projekt, nicméně to, s jakou elegancí Sorrentino tyto aspekty asociuje prostřednictvím pečlivé práce s formálním jazykem magického realismu, je prostě obdivuhodný...... // VERDIKT: esence evropského filmu. // (26.12.2021)

"Podle mě jsou Pelé a Di Stefano lepší než Maradona." - "Kdy se z vás všech stala taková hrozná zklamání?" Esenciální nádhera, které může snad v dnešní kinematografii dosáhnout jenom Sorrentino. Každý záběr má svoji poetiku a svou lehkost, se kterou se nese po celou dobu. Opět zde máme nějaké retrospektivní dílo, které vzdává hold dětství a na rozdíl od ostatních toho alespoň má svoji nezaměnitelnou dokonalost. I když asi objektivně je film sestavený špatně, já si nemohu pomoci a kupříkladu na rozdíl od letošního Belfastu je věc mnohem dynamičtější, lepší, vtipnější a boží. "Do Říma jezdí jen kreténi!" (12.02.2022)

Nepodařená vykrádačka typické poetiky italských filmů vzniklých v době, do níž je zasazen i tento film. Hodně křiku, nahých holek v nezvyklých situacích, velkých rodin, divoké gestikulace, hlasité mluvy, podivných existencí- ať už jde o proporce, formy postižení, nebo specifické charaktery… Nepůsobí to ale přirozeně, je to křečovité, je to póza. Některé scény zralé na zlatou malinu, naopak na vysloveně silnou, takovou, která by mě chytla za srdce a způsobila nějaké hlubší citové pohnutí, jsem v Boží ruce nenarazil. Převážně nelíbilo. A nejen kvůli té pošahané granny. Já bych něco takového ve svém filmu nechtěl, fakt ne. (26.03.2022)