Boží ruka

"Takže, jak moc sexy byla dneska teta Patrizia, úplně nahá? Od jedný do stovky." "Miliarda." "A kdyby sis musel vybrat, buď že bude Maradona hrát za Neapol, nebo ošukáš tetu Patriziu, co bys vybral?" "Maradonu." ________ Částečně autobiografické italské drama 'Boží ruka' (jehož název odkazuje na legendární falešný gól Diega Maradony) je půvabným milostným dopisem Paola Sorrentina své rodné Neapoli, v němž oslavuje genius loci - neboli ducha místa - tohoto velkoměsta, do jehož víru zasazuje coming of age příběh o sebepoznání a iniciačním procesu dospívání teenagera Fabietta, který je režisérovým alter-egem. Sorrentino v této osobní zpovědi, krom onoho vzpomínání na své mládí, zároveň opěvuje ženskou krásu, vzdává hold mýtu Diega Maradony, vyznává své city italské kinematografii, a poeticky zobrazuje obyčeje každodenního života a přirozeně je kombinuje s prvky fikce. Bezpochyby jde o jeho nejosobitější projekt, nicméně to, s jakou elegancí Sorrentino tyto aspekty asociuje prostřednictvím pečlivé práce s formálním jazykem magického realismu, je prostě obdivuhodný...... // VERDIKT: esence evropského filmu. // (26.12.2021)

Rozhodně lepší počin než předchozí Silvio, kdyby se ale věnovalo více pozornosti Neapoli, mohla z toho být Velká nádhera II. V ní se Sorrentino nemusel vázat vyprávěcí linkou (kterou zde zastupuje autobiografie) a vznikla tak volná skladba obrazů, v níž nebylo třeba charakteristiky postav podrobovat nějaké pevnější vývojové kompozici. V Boží ruce ale podstatnou část stopáže zabere epika okolo rodiny; pokud jsou charaktery načrtávány jen karikačně a anekdoticky, je to náramná zábava. V momentu, kdy se soustředění ponoří do portrétu dospívajícího sirotka, to trochu ztrácí soudržnost (dech nikoli - pořád je to velká filmařina). Film je tentokrát více auditivizován zvuky, hudba (kterou režisér umí jindy naroubovat geniálně) je překvapivě úsporná. Rozhodně je to film pro velké plátno, adventní premiéra na Netflixu - pro masové publikum vykrmované romantickými předvánočními selankami - bude šlápnutí vedle... (20.11.2021)

Z toho mála co jsem od Sorrentina viděl je Boží Ruka někde uprostřed.Moc pěkná kamera je jasná a láska k Neapoli,rodině a filmařině očividná,nicméně víc jak dvě hodiny je na takhle komorní konverzačku poměrně dost a v druhé půlce už sem se víc nudil než bavil.Kdybych si měl vybrat mezi podobně laděnými filmy (nejen) o dospívání asi bych raději sáhl po Call Me By Your Name (a z toho sem taky nebyl úplně na větvi)...60% (21.12.2021)

Pocta ženám (i keď s istou mierou vulgarizovania), Neapolu, Maradonovi, futbalu a sčasti aj talianskemu filmu. Kvitujem upustenie od opulentného, miestami videoklipného štýlu z Veľkej nádhery a Mladosti (aj keď tieto filmy zbožňujem) a návrat Sorrentina k jeho ranej tvorbe. A áno, Sorrentinov Amarcord. (31.01.2022)

Boží ruka pro mě muka. Předem varuju všechny fotbalový fanoušky a milovníky Maradony. Nechte si zajít chutě a pusťte si něco jinýho. Tohle není nic pro vás. I já jsem podle názvu usuzoval a očekával, že film bude směřovat cestou k fotbalu a Maradonovi. Nebo aspoň jsem tu čekal víc odkazů všeobecně na fotbal a Maradonu. Ale to nebyl ten zásadní problém proč mi film nesedl. Ono to v podstatě nemělo nějakej zásadní příběh. Film prostě sleduje dospívání Fabietta(Filippo Scotti) a jeho rodinu. A to mě prostě nebavilo. Sorry. Horko těžko jsem si k postavám hledal nějakou cestičku. Snímek určitě svoje kvality má já jsem ale kouzlu tohoto Sorrentinova filmu prostě nepropadl. Ulopotěný 2hvězdy. (20.09.2023)