Boží ruka

Ja tomu Sorrentinovi akosi nedokážem prísť na chuť. Popis k filmu znel tento krát o niečo lákavejšie ako obvykle, a tak som mal aj o kus vyššie očakávania. Bohužiaľ, tento štýl spracovania á la Sorrentino ma zas a znovu vôbec nezaujal a skôr mi ten polo-artový štýl bol proti srsti. A pritom po scenáristickej stránke to bolo celkom obstojné a príbeh bol zaujímavý. Ale inak ma to takmer v ničom nezaujalo. Aj keď, ten Neapol bol skvelý, a pospomínal som si na tie úchvatné scenérie. (02.02.2022)

Lehce jinačí, než klasický Sorrentino. Ve filmu je použito mnohem méně diegetické hudby a až kýčovitých záběru (které i tak vypadají překrásně), než jsme byli zvyklí. Co však Boží ruka nedosahuje ve vizuálu dosahuje v tématech, kterých se dotýká. Film je totiž s největší pravděpodobností zatím nejdospělejší Sorrentino, a také režisérův nejvíce osobní snímek. Druhá polovina filmu je na mě až moc pomalá, avšak rozhodně se jedná o mnohem lepší film, než předchozí Oni a Silvio. (15.12.2021)

Ve světle Spielbergovo Fablemans se ukázalo, že tohle sledování ranné životní cesty velkého filmaře a objevování jeho múz mi sedělo víc. Na jednu stranu Sorrentinovo tragické dětství. Na druhou stranu, i když ve formě art filmu, to bylo upřímné v každodenní běžnosti. Spielberg zdůrazňuje své velké životní osudy a pocity tak, že je vám jasné, jak je to velké a osudové. To tady u Sorrentina přichází jen tak mimoděk, jako život, skrze náznaky a nedořečenost, neúplnost. Hlavní postava tady chodí, kouká kolem a vnímá. Nejde o velká slova. Možná, že Spielberg se právě snaží VYSVĚTLIT to kouzlo a tu lásku, která ho provázela. Sorrentino to nechává na nás. Víc observace, ale furt observace něčeho vyjímečného a zvláštního a nečekaného. To má tu sílu. Zpětně si člověk může uvědomit jak ho všechno kdysi formovalo, ale furt to bylo tenkrát nenápadně součástí života. Zásadní momenty, ale zkrátka vyplynuté ze situace. Italská vášeň všechno jenom zdůraznila. (02.12.2022)

 „Nemluvme o smutných věcech.“ „Pak ale není o čem mluvit.“ „Jsi nasranej? Sirotci jsou pořád nasraní.“ „Dobře, já mámu, tátu mám, ale taky jsem vlastně sirotek. Osamělost, to je ten problém. Ale nezapomeň, že jsi svobodnej. Svobodnej! Na to nezapomínej!“ Neapol, ktorý zanechal nezmazateľnú stopu v pamäti dospievajúceho Sorrentina – magické vône, zvuky, Maradonna a jeho kontroverzný gól počas talianskeho šampionátu v r. 1986 a Neapol nakoniec vyhral. Vlny obmývajúce brehy prístavu a svetlá v diaľke. Prebúdzanie sa erotiky. Prvá tragédia, ktorá nemilosrdne vtrhne chlapcovi do života. V tomto filme je toľko motívov, že je ťažké ich menovať. To asi nie je potrebné. Film vo vás evokuje pocit, že ste boli aj vy pri tom, keď sa v mladom Paulovi (tu ho predstavuje postava Fabietta) zrodila láska k filmu a predsavzatie, že bude režisérom. (11.01.2022)

Velká nádhera mě uchvátila, seriál Mladý papež zaujal a film Oni a Silvio mě i přes několik výtek bavil… Paolo Sorrentino se tím stal jedním z mých nejoblíbenějších italských režisérů. Boží ruku jsem si tak nemohl nechat ujít. Hned z počátku je třeba říct, že to není film primárně určený fotbalovým fanouškům. Linka s Maradonou je jen příjemným podkresem. Sorrentino mě ale baví i bez něj. Jeho kompozice záběrů jsou stále úchvatné, obsazení skvělé, podivné postavy správnou mírou praštěné a dialogy místy zábavné a místy mrazivé. Scéna s rodinnou oslavou, kde se všichni dohadují a hašteří, v nás vyvolávala záchvaty smíchu. Zhruba v polovině se film překlopí do dramatické roviny a začne být vážnější a více zamyšlenější. Napadá mě jen jeden nedostatek, k vyššímu hodnocení mi chyběla hudba. Ta povětšinou není žádná. Přesto jde o stále velmi dobrý snímek, i když absolutní Velká nádhera to není. (12.01.2022)