Americký pop

Rok 1981 přinesl po dvouleté odmlce i 4 animáče. No a Americký pop to je zase Bakshi, který mě zoufale nebaví. On je to docela zajímavý příběh x generací napříč 20. stoletím, motajícím se kolem hudby. Nechybí tu války, gangsteři, prohibice, světové události... jenže to režisér tak nějak prolítne a většinu filmu se zahnízdí v psychedelických 60-70. letech. Takže je to hnus, depka, fetování... zkrátka hippies art film. Hudba slušná (jazz a rock); přičemž ten rock mě bavil víc, najde se tu i pár klasik (California Dreaming, Somebody To Love, Freebird). Animace ovšem hnus na entou - odpudivé postavy, kresba to celé kořeněné LSD psychedelií a reálnými záběry. Mě se to prostě zoufale nelíbí, zajímalo by mě, jestli Bakshi natočil někdy normální film. Za hudbu a ten průlet historií 2*. (10.03.2024)

Ralph Bakshi je šíleně geniální. Ve všech smyslech spojení těchto dvou slov. Při koláži "Somebody To Love" mi šel mráz po zádech a naskočila mi opravdovská husí kůže (a potom se to ještě několikrát vrátilo - otevřené okno do noci tomu mohlo pomoci, hihi). Ta fanktaskní přímočarost a zkratkovitost a meziobrazová emocionálnost je jako kůl do srdce. Ou jé. A jeho lidé jsou tak opravdoví a jejich pohyby tak hypnotické. Nemluvě o tom, že hudba je ultimátní umění a on s ní pracuje jako s krví v žilách. (06.05.2015)

Zajímavé. Asi by se mi to líbilo víc, kdyby postavy trochu dávaly smysl a chovaly se normálně a kdyby hudba nebyla tak brutálně sestříhaná, na druhou stranu ten vývoj a některé momenty (60. léta nejvíc) jsou parádní. Škoda, že to je tak rozvláčné, na tu zápletku si snad ani nemuseli hrát, stačil by hudební průřez 20. stoletím. (07.09.2015)

Rod původně ruských židů se dostává do Ameriky a vzhledem k uměleckým genům prochází kromě společenského i hudebním vývojem. Začátek je, aspon pro me, poněkud rozpačitý a nešetří krví,film ale postupně nabírá tempo. Bakshi skvěle prochází atmosférou jednotlivých období, k čemuž mu slouží vše dosažitelné - dialogy, dobové momentky a situace, změny barev, dikce v hovoru, až se člověk tetelí, kam až dojde a co z toho všeho bude. Asi nevyzradím žádnou tajnost, když právě vyústění (a přece jen trochu pro mé oci nelahodící kresba) sundalo pátou hvězdu, Vypadá to totiž, jako by se už autorům nechtělo dál kreslit a řekli si, že už to stačí. Nebo snad Bakshi naznačuje, že hudba je věčná? Že je stále přítomná? Že se gen předává a projevuje se jen trochu jinak? Nebo snad , že pre-punk je finálovým přetavením Gerschwinna? :) No ale, jinak slušná práce, dramaturgie Čt art. Pokud jde o hudbu samotnou, je dobře vybraná, alternativní mainstream (Lou Reed, Janis Jopin). Soundtrack: 1."Hell Is for Children" (Benatar, Capps, Geraldo, Giraldo) – Pat Benatar 2."Summertime" – Big Brother and the Holding Company 3."California Dreamin'" – The Mamas & the Papas 4."This Train" – Peter, Paul and Mary 5."Somebody to Love" – Marcy Levy Side B 1."Purple Haze" – The Jimi Hendrix Experience 2."Take Five" – The Dave Brubeck Quartet 3."You Send Me" – Sam Cooke 4."Turn Me Loose" – Fabian. 5 People Are Strange" – The Doors (31.12.2013)

Vývoj populární hudby tu hraje poloviční roli; druhou polovinu filmu dělá tradiční příběh volnomyšlenkáře, jehož život silně ovlivňují proměny společnosti (a politické události). Ve výsledku to ve mně ale nevyvolává dojem komplexního díla, nýbrž něčeho nedodělaného od někoho velmi ambiciózního. Ani ty písničky si člověk často nemůže vychutnat v plné délce. Ale abych jen nekritizoval: film nestihne člověka začít nudit - i díky zajímavé animaci. (29.10.2013)