Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Americký animátor Ralph Bakshi proslul jako průkopník animovaných celovečerních filmů orientovaných na dospělé publikum. V době, kdy animace automaticky asociovala rozjařilé grotesky ze série Looney Tunes či výpravné celovečerní snímky studia Disney, přenášel Bakshi na plátna fantaskní příběhy, které reflektovaly dobovou popkulturu, promlouvaly o společenských problémech, nebo prostě jen přenášely diváky do psychedelicky fantaskních světů. Po kultovním debutu Fritz the Cat (1972) svou pozici uznávaného animačního experimentátora a vizionáře upevnil snímky Heavy Traffic (1973) a Coonskin (1975), jež také zachycovaly ruch velkoměstského nočního života a duch nespoutané doby. Po dvojici titulů z fantastických žánrů – mixu sci-fi a fantasy Wizards (1977) a adaptaci Pána prstenů (1978) – se Bakshi vrátil zpět do městského prostředí osobnějším projektem Americký pop. Snímek sleduje čtyři generace rodiny rusko-židovských imigrantů v USA a jejich snahy stát se hvězdami hudebního světa. Souběžně pak vypráví o proměnách americké populární hudby v průběhu dvacátého století. Díky svému statutu uznávané autorské osobnosti dokázal Bakshi pro film levně získat práva na zahrnutí populárních hitů od velikánů jako Bob Dylan, Jefferson Airplane, Janis Joplin, The Doors, George Gershwin, The Mamas & the Papas, Herbie Hancock či Lou Reed. Stejně jako v Pánovi prstenů i tentokrát Bakshi při natáčení použil techniku rotoskopie, kdy jsou herci či objekty v pohybu nejprve nasnímáni klasickou kamerou a následně okénko po okénku překresleni. Díky tomu získávají fluidní a organický rozměr, jemuž se běžná okénková animace zpravidla vyhýbá. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Recenzie (25)

Han22 

všetky recenzie používateľa

Rok 1981 přinesl po dvouleté odmlce i 4 animáče. No a Americký pop to je zase Bakshi, který mě zoufale nebaví. On je to docela zajímavý příběh x generací napříč 20. stoletím, motajícím se kolem hudby. Nechybí tu války, gangsteři, prohibice, světové události... jenže to režisér tak nějak prolítne a většinu filmu se zahnízdí v psychedelických 60-70. letech. Takže je to hnus, depka, fetování... zkrátka hippies art film. Hudba slušná (jazz a rock); přičemž ten rock mě bavil víc, najde se tu i pár klasik (California Dreaming, Somebody To Love, Freebird). Animace ovšem hnus na entou - odpudivé postavy, kresba to celé kořeněné LSD psychedelií a reálnými záběry. Mě se to prostě zoufale nelíbí, zajímalo by mě, jestli Bakshi natočil někdy normální film. Za hudbu a ten průlet historií 2*. ()

Morien 

všetky recenzie používateľa

Ralph Bakshi je šíleně geniální. Ve všech smyslech spojení těchto dvou slov. Při koláži "Somebody To Love" mi šel mráz po zádech a naskočila mi opravdovská husí kůže (a potom se to ještě několikrát vrátilo - otevřené okno do noci tomu mohlo pomoci, hihi). Ta fanktaskní přímočarost a zkratkovitost a meziobrazová emocionálnost je jako kůl do srdce. Ou jé. A jeho lidé jsou tak opravdoví a jejich pohyby tak hypnotické. Nemluvě o tom, že hudba je ultimátní umění a on s ní pracuje jako s krví v žilách. ()

Reklama

Babous 

všetky recenzie používateľa

Zajímavé. Asi by se mi to líbilo víc, kdyby postavy trochu dávaly smysl a chovaly se normálně a kdyby hudba nebyla tak brutálně sestříhaná, na druhou stranu ten vývoj a některé momenty (60. léta nejvíc) jsou parádní. Škoda, že to je tak rozvláčné, na tu zápletku si snad ani nemuseli hrát, stačil by hudební průřez 20. stoletím. ()

waits 

všetky recenzie používateľa

Rod původně ruských židů se dostává do Ameriky a vzhledem k uměleckým genům prochází kromě společenského i hudebním vývojem. Začátek je, aspon pro me, poněkud rozpačitý a nešetří krví,film ale postupně nabírá tempo. Bakshi skvěle prochází atmosférou jednotlivých období, k čemuž mu slouží vše dosažitelné - dialogy, dobové momentky a situace, změny barev, dikce v hovoru, až se člověk tetelí, kam až dojde a co z toho všeho bude. Asi nevyzradím žádnou tajnost, když právě vyústění (a přece jen trochu pro mé oci nelahodící kresba) sundalo pátou hvězdu, Vypadá to totiž, jako by se už autorům nechtělo dál kreslit a řekli si, že už to stačí. Nebo snad Bakshi naznačuje, že hudba je věčná? Že je stále přítomná? Že se gen předává a projevuje se jen trochu jinak? Nebo snad , že pre-punk je finálovým přetavením Gerschwinna? :) No ale, jinak slušná práce, dramaturgie Čt art. Pokud jde o hudbu samotnou, je dobře vybraná, alternativní mainstream (Lou Reed, Janis Jopin). Soundtrack: 1."Hell Is for Children" (Benatar, Capps, Geraldo, Giraldo) – Pat Benatar 2."Summertime" – Big Brother and the Holding Company 3."California Dreamin'" – The Mamas & the Papas 4."This Train" – Peter, Paul and Mary 5."Somebody to Love" – Marcy Levy Side B 1."Purple Haze" – The Jimi Hendrix Experience 2."Take Five" – The Dave Brubeck Quartet 3."You Send Me" – Sam Cooke 4."Turn Me Loose" – Fabian. 5 People Are Strange" – The Doors ()

Stegman 

všetky recenzie používateľa

Vývoj populární hudby tu hraje poloviční roli; druhou polovinu filmu dělá tradiční příběh volnomyšlenkáře, jehož život silně ovlivňují proměny společnosti (a politické události). Ve výsledku to ve mně ale nevyvolává dojem komplexního díla, nýbrž něčeho nedodělaného od někoho velmi ambiciózního. Ani ty písničky si člověk často nemůže vychutnat v plné délce. Ale abych jen nekritizoval: film nestihne člověka začít nudit - i díky zajímavé animaci. ()

Galéria (10)

Zaujímavosti (3)

  • Ačkoliv jsou všechny postavy ve filmu fiktivní, mnoho jich bylo částečně inspirováno skutečnými lidmi. Například postava zpěvačky Frankie je založena na Grace Slick z kapely Jefferson Airplane a samozřejmě také na Janis Joplin. (Morien)

Reklama

Reklama