Kino Raj

Ultrasentimentální, vtipem kořeněná vzpomínka na zlaté časy kina v Itálii po 2. světové válce. Báječný muž s klikou (od promítačky), který jinak v životě moc kliku nemá, zasvěcuje malého Tota do tajů kinematografie i světa, protože mu nahrazuje otce, který zemřel v ruském zajetí. Každá doba má svoje - ale úpadek popularity kina je rozhodně smutný, ať se na to díváte z jakéhokoliv úhlu. Chci vidět jak bude někdo natáčet za 30 let vzpomínkový film o krásných dobách DVD. (23.04.2005)

Vzpomínky jsou nakonec to jediné, co nám zbude. První půli jsem ani netušil, že sleduji krásnou předehru k tak velkolepému finále, které chytne za srdce. Úžasná hudba krásně dotváří atmoféru. Cinema Paradiso rozhodně patří k těm nejzapamatováníhodnějším filmům. Viděno v režisérském sestřihu (170 minut). (30.11.2010)

Každý, kdo MILUJE FILM ( musí ) milovat i tento Tornatoreho snímek. Tohle je Pocta s velkým P a vyznání se z LÁSKY k " řemeslu " zvané FILMOVÉ UMĚNÍ. Někdy než přehršel slov stačí jeden čin ( skutek ). Tak tedy i já budu tentokráte stručný a nechám za sebe promluvit činy.... Po delší odmlce sahám do své TOP- ky. p.s. nemůžu si pomoci, ale zvlášť v této době Multiplexů působí tento snímek jako čisté, ale o to milejší ZJEVENÍ a POHLAZENÍ po DUŠI. p.p.s. Morriconeho hudební doprovod opět dokázal, jakou " silnou zbraní " může být HUDEBNÍ složka ve spojení s FILMOVOU. Smekám maestro! p.p.p.s zrovna tak smekám před P. Noiretem a dětským představitelem Tota, jehož nefalšované dětské nadšení FILMEM je nesmírně nakažlivé :o) Děkuji všem za výlet ( vrácení se ) do dětských let. Milerád se budu vracet nadále. (06.04.2010)

90% - Od tohoto filmu jsem si sliboval velkou ódu na kinematografii. Našel jsem ji v něm ale poměrně málo. Zato jsem byl dostatečně uchvácen krásnou nostalgií, dokonalými hereckými výkony, citlivou hudbou, a tou atmosférou, která tak trochu naznačuje, co mohlo být jedním ze spouštěcích mechanismů celé té zlaté éry italské kinematografie. Memento Cinema Paradiso… Multikino je zlo!!! ;o) (11.05.2007)

Stejně jako Alfredo řeknu něco hercům na plakátu, stejně jako Salvatore mám někdy při vstupu do kina téměř nábožný pocit. Každou minutou dojemnější výpověď očividného filmového tvora, kde poprvé v životě zapomínám, že mi italský ukřičený naturalizmus tak vadí. Pocta filmům a kinu v neodolatelně sentimentálním kabátě. (19.07.2007)