Afghánistán
Afganskij izlom
La ritirata Afgana
Afghan Breakdown
Réžia:
Vladimir BortkoScenár:
Alexandr ČervinskijKamera:
Pavel ZasjadkoHudba:
Vladimir DaškevičHrajú:
Michele Placido, Nina Ruslanova, Viktor Byčkov, Alexej Serebrjakov, Filipp Jankovskij, Andrej Krasko, Michail Žigalov, Vadim Jakovlev, Jurij Kuzněcov (viac)Obsahy(2)
Mezinárodní herecká hvězda Michele Placido exceluje v nákladném koprodukčním filmu, který se vrací k tragickým okamžikům Sovětské války v Afghánistánu. Píše se rok 1989 a válka mezi SSSR a afgánskými muslimy spěje po deseti letech ke svému tragickému závěru. Zdecimovaná sovětská armáda, která v asijských horách dopadla podobně jako Američané ve Vietnamu, se vrací domů. Krytí ústupu ruských vojsk má na starost prapor vedený majorem Bandurou (MICHELE PLACIDO). Ten je však nečekaně napaden místními vojáky a dojde k masakru. Hrstka těch, co přežili, se i přes nesmyslnost celé války rozhodne obětovat životy za záchranu svých velitelů. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (44)
Filmový příběh rozvíjí pravidla války zabít nebo být zabit. Netradičním prvkem filmu je Michele Placido v uniformě ruského majora. Za zvláštní zdůraznění stojí nebývalá kvalita zobrazených válečných scén, které jsou vskutku efektivní. K tomu ještě poslední poznámku. Připomeňme si tedy, ať tak či onak, že Afghánistán je historickou lekcí pro všechny mocnosti. Kdo pochopí, že nikdo a nikdy zde asi žádnou válkou nezvítězí? Podobný film http://www.csfd.cz/film/43384-bestie/ ()
RETRO /// ,,Proč jste sem přišli? To není vaše, ale naše země. Nezvali jsme vás. A tak vás budeme podřezávat a zabíjet“..... Vraťte se do roku 1989. Pohleďte do duše sovětských vojáků a na život v Afghánistánu. Předpokládá se, že znáte okolnosti a chápete souvislosti, proto vás neudiví, že místní obyčejná tržnice je pro ruského člověka rájem nákupu, ani to, že pro sestřičky jsou roky na základně nejlepšími v životě. (I když se tu nedá chodit na procházky). Žije se tu totiž jinej život než ve Svazu. FILM PRO PAMĚTNÍKY, který se mi s blížícím koncem neustále snaží něco říct. Ale co? Nevím. Asi že to mělo bejt kratší a že do lidí se nestřílí. Je tu málo válečných scén, protože tohle je taková sonda do duše sovětského vojáka v Afghánistánu a ohlednutí za touto válkou. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Zajímá mě, jak si udělat obřízku. 2.) Zjistím, že Michele Placida po mafii sejmuli i Talibánci. 3.) Chystám se v Afghánistánu na nákup . 4.) 9. rota je na mě moc ,,moderní“. PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ** NAPĚTÍ * P.S.: Samozřejmě, že v roce 1990 na mě film působil úplně jinak, ale z dnešního pohledu.... nemůžu jinak. ()
Film pusobi velice realisticky. Je zajimave pojat a na ruske pomery az moc vykresluje jednotlive vojaky ci zdravotnice. Herecke vykony sice nejsou nijak mimoradne ( zvlaste pak nejvetsi hvezda Placido zklamala ), dialogy jsou ale vedeny velice dobre. Diky filmu ( i kdyz urcite zkreslene ) se dovime nejaky nazor dokonce i na okupaci v Ceskoslovensku, touhu po zapadnim zbozi, sikana, drogy a kratke pribehy z civilniho zivota vojaku... Prave dialogy bych na celem filmu ocenil nejvice. Ve 3/4 filmu se sice cele kouzlo snimku nekde vytratilo, i tak ale se jedna o solidni pocin v nove ere ruskeho filmu. ()
Filmu velice ubližuje přemrštěná stopáž, scény s osobními vztahy jednotlivých postav jsou navíc hodně špatné, takže klidně mohly zmizet. Ve filmu je použito velmi málo hudby, ale pokud již zazní, vždy je to u skvělé scény. Pro mne nejlepší zůstane odlet letadla s rakvemi, i když závěrečné bombardování bylo také velice silné. Zřejmě nejzajímavější myšlenkou filmu je prohlášení velitele, že politici rozpoutají válku a vojáci do ní chodí umírat. ()
Každá válka nese s sebou nemalý náboj absurdity a nesmyslnosti. V každé, byť sebelépe z vojenského hlediska vedené, válce dochází k nesmyslným smrtím a nevratným ztrátám. Jestliže obě světové války minulého století nesly s sebou svůj velký mravní a myšlenkový patos, pak lokální války poválečného šedesátiletí, které se zanedlouho změní v sedmdesátiletí, takřka bez výjimky toto posvěcení postrádají. Zvlášť silně tato ponurá konstatace platí pro obě supervelmoci jaltského bipolárního světa. Afghánská válka, snad nejnesmyslnější konflikt brežněvovské stagnace, je až koncentrátem tohoto systémového rozkladu kdysi tak chytlavé ideje. Délkou trvání (1979-1989) i počtem obětí (na sovětské straně zhruba 13 000 padlých) nesnese srovnání s neméně katastrofickým americkým válčením ve Vietnamu; naopak víc než "obstojí", zkoumáme-li a srovnáváme tíhu syndromu, kterým obě války zatížily jak americkou, tak ruskou společnost sovětské éry. Bortkův film, ruskou filmovou kritikou považovaný za nejzdařilejší filmové ztvárnění tohoto konfliktu, z jehož následků se Afghánistán dodnes nevzpamatoval, je typickým filmem přelomu. Velkolepá epopej ze závěru sovětské okupace, líčící doslova poslední dny a hodiny tohoto osudového konfliktu, který skoncoval s mýtem o neporazitelnosti sovětské armády, staví své počáteční sekvence na nezúčastněném, jakoby odosobněném pohledu. Odlehlé postavení pluku, žijícího jedním jednotvárným dnem za druhým, ječas od času přerušované bojovou konfrontací s nepočetným všudypřítomným "dušmanským" (to je ruský všeobecný historický výraz pro nositele středoasijské protimoskevské rezistence) nepřítelem, je východiskem pro postupné vrstvení událostí, okamžiků a fakt zdánlivě banálních, ve skutečnosti však promyšleně vrstvených a stupňovaných. Budovatelská poetika, patos ruské válečné romantiky, jsou v zásadě zachovány; o to více jimi prolíná jejich vyprahlost a nepřesvědčivost. Dějová jádra, která se postupně vylupují z této zdánlivě bezcílné mozaiky, skupina kolem majora Michaila Bandury (vynikající civilní Michele Placido), tvořená mladičkým nadporučíkem z generálské rodiny, usilujícím na poslední chvíli o získání válečných řádů, i jeho partnerkou, tvoří jeden z těchto bodů. Tím druhým je spíše složitě strukturovaná afghánská skutečnost než společnost, do které ruská civilizovanost vstupuje nadřazeně, kolonialisticky (např. scéna z afghánského městečka, v níž nejistý ruský voják zastřelí nesmyslně bezbranného civilistu, je obratem "vyřešena" Bandurou, který mrtvole vloží do ruky dva ruční granáty; podobných scén je ve filmu více). Do této oázy zoufalství a zmaru zprostředkovaně vstupuje sovětská skutečnost gorbačevovského převratu-pěrestrojky připomínáním horšící se hospodářské situace, relativizováním celé afghánské akce, ale také evokací operace Dunaj, která 21. srpna 1968 vedla k dvacetileté okupaci Československa Ruskem. Blížící se hodina a den odchodu sovětských vojsk děj dramatizuje a patetizuje. Z tradiční ruské poetiky tu nic není opomenuto; v ohlasu zazní i smutná píseň evokující tvorbu Vladimíra Semjonoviče Vysockého. Film-epocha bez hlavního hrdiny, kterým je především ruská reflexe afghánské skutečnosti, vrcholí absurditou válečných scén, v níž se navzájem s až nečekaným úspěchem navzájem zabíjejí ti, kteří během války spolu vlastně navzájem dobře vycházeli. Zoufalství beznaděje a rezignace tím vrcholí. Závěrečné scény - příznačný pár bezmocného starce a ještě bezbrannějšího malého chlapce na pozadí vypálené vesnice a let početného vrtulníkového roje směřujícího plnou rychlostí k severní sovětské hranici - vyznívají o to otřesněji. Bezvýraznost výrazu působí vždy tísnivě a Bortko, i scénáristický tým tuto možnost beze zbytku využívají. Vedle již zmíněného Placida se ve ZLOMU uplatňují skvělé, u nás naprosto neznámé ruské herečky Taťana Dogileva a Nina Ruslanova v rolích vojenských lékařek. Skutečnost, že film se natáčel takřka v posledních hodinách války - svou roli tu mohl sehrát i ruský financiér, ne tradiční MOSFILM, ake neméně vypjatý konkurenční LENFILM - přidala ZLOMU na přesvědčivosti a autentičnosti. Tuto působivost, založenou do značné míry na prostředcích pro ruskou fiomovou školu spíše atypických než charakteristických, si zachovává toto dílo i dnes. () (menej) (viac)