Strach jesť duše

Mé první setkání s Fassbinderem. Těšil jsem se na to, ve výsledku jsem dost zklamaný. Měl jsem pocit, jako když koukám na nějakou nápodobu Kaurismäkiho, která mě ale svojí strnulostí nebaví, nýbrž přivádí do hrobu. Narozdíl od silně stylizovaných prkenných Kaurismäkiho romancí, se totiž Fassbinder pokouší dřevěné herectví svých postav propojit s určitým realismem (čím to je, nevím, snad jeho snahou o sdělení myšlenky divákovi?) a to se neuvěřitelným způsobem tře a výsledek tak dře. K tomu navíc přispívají strašné, opravdu hodně strašně postsynchrony, takže to celé chvílemi vypadá a zní jako scéna z dost divného retro porna. Tohle mě fakt obešlo obloukem. 4/10 (03.02.2020)

Dvě osamělé, dobrosrdečné duše, které už rozdílnější být ani nemohly, se náhodně potkaly a zamilovaly do sebe. Společnost ale vše neznámé a odlišné bez pardonu zavrhuje, což je relevantní neustále. Emmi a Ali byli rozhodnuti své nečekané štěstí ubránit před celým světem a následně i před sebou samými. Protože bez ohledu na chování našeho okolí, nakonec jsou to jen naše vnitřní pocity, které nás dokáží dohnat ke zkáze. Fassbinder svůj osobní boj s rasismem, intolerancí a předsudky zpracoval velmi dojemným způsobem a jeho plaidoyer na podporu porozumění mezi kulturními, národnostními i jakýmikoli rozdíly zaslouží nejvyšší ocenění. Takže u mě opět za pět. (21.05.2011)

V první polovině Fassbinder vypráví typicky německým ,,brechtovským" stylem - přímočaré poselství, žádné odbočky, rovnou k věci a to pěkně drsně. Pak se ke konci začne příběh komplikovat, možná až trochu překombinovávat. Ale i přesto dávám plný počet, protože film mi stylem vyprávění a tím o čem vypráví, sednul. Napomáhají tomu výborné herecké výkony hlavní dvojice, obzvlášť u Brigitte Mira stačí pouhý delší detail zastavený na její smutné tváři a já mám pocit, že mi to utrhne srdce. Nekompromisní snímek o zlu a xenofobii zakořeněných v lidech. (02.09.2012)

Vřele doporučuju! Ač se mi při sledování filmu dělalo zle od žaludku při pohledu na všechny ty rasistické bestie, které si osvojily právo soudit neobvyklý milostný vztah starší německé ženy Emmi s o mnoho let mladším Marokáncem Alim, přece jen se našel jeden okamžik, při kterém se mi na tváři objevil pobavený úsměv. A to když se na scéně objevil sám Reiner Werner Fassbinder ve vedlejší roli manžela jedné z Emminých dcer. Roli typického "macha" a navíc zapřisáhlého rasisty zahrál s takovou bravurou, že uvažuju o jeho zařazení do mé topky nejlepších herců. (12.09.2009)

Emmi nikdy nebyla dobrá Němka. Po válce si přece vzala Poláka. A skoro 20 let po jeho smrti se zamilovala do o 20 let mladšího Maročana. Co na to rodina, sousedé, kolegyně v práci? Ano, každý správný Němec je rasista. Dokud se nad tím nezamyslí. Pak třeba prodavač, který ji vyhodil ze svého krámku, prozře, protože přijít o pravidelnou zákaznici není dobré: „V kšeftě musí jít veškerý odpor stranou.“ Fassbinder naštěstí nestvořil černobílé postavy, takže ani Ali není žádný dokonalý muž bez chyb. A o to je celý film lepší. Vidět poprvé tento film uprostřed Němci vyvolané uprchlické krize tomu dalo další rozměr. (23.10.2015)