Americký voják

Noir podle Fassbindera. Tak by se dal v jedné větě popsat Americký voják. Relativně krátký film na mě působil jako taková vtipně a mile udělaná jednohubka. Fassbinder v ní noir sice přímo neparoduje, ale občas po divákovi jakoby pomrkává a svůj příběh vytváří nejspíš podle toho, jak noir chápe on, co mu na něm přijde nejcharakterističtější a nejzajímavější. Poctivě si v mizanscéně hraje se stíny i s kontrastem bílé a černé, jeho hrdinové nosí obligátní klobouky, kouří cigarety, oblek a dlouho nepřemýšlí než vystřelí. Odkaz amerických noirovek není v Amerického vojákovi zpracován tak důmyslně a vtipně jako v jiných filmech tohoto typu, ale zvláštní je na něm právě ta nepopsatelná osobitost, kterou mu Fassbinder dokázal vdechnout. (07.03.2011)

Fassbinder natočil (dejme tou téměř) všechny své filmy s vysokou uměleckou vytříbeností, bez ohledu na žánr či cokoli jiného. I tato primitivní gangsterka je vysoko nad obzorem Tarantina či většiny filmů noir. Navíc mě tu hodně zaujala "promluva", způsob řeči a stavba jazyka. Pokud - a já si myslím, že ano - se mluveného jazyka používá v polopřímé řeči a jako performativní nástroj (co nejjednodušší jazyk pokynů a příkazů), jak tvrdí filosof Deleuze, pak tento film je vzorový příklad jeho užití. (21.02.2021)

Fassbinder obetuje dôveryhodnosť v mene formy v tomto svojhlavom film noir o vietnamskom veteránovi (Scheydt), ktorý sa vmníchovskom podsvetí stane najatým zabijákom. Nie je to óda na americké gangsterky, či alegória Vietnamskej vojy. Skôr je to charakterová štúdia, preplnená zasvätenými vtipmi a absurdnými zmienkami (ako napr. nevyhranená pobehlica menom Rosa von Praunheim). Fassbinder je tiež autorom scenára. (01.10.2011)

Jako obvykle by jednotlivé záběry obstály coby samostatné fotografie. Fassbinder navíc skvěle vypráví příběh, stále mlží a nechává diváka v napětí. Dokonalé spojení hudby a černobílého vizuálu není u Fassbindera ničím ohromujícím, ale samotný námět ano. Fassbinder má umístění jednotlivých postav promyšlené do posledního detailu. Jak hluboko lze ještě klesnout? Na to se můžeme ptát při sledování balící si ženy barmana, neboť jejich byt je v suterénu. Ve filmu je spousta dalších detailů, kterými Fassbinder pomáhá svým divákům lépe pochopit motivaci jednotlivých postav. A závěrečná scéna je naprosto dech vyrážející svou dokonalostí. Celý snímek je jasným inspirátorem budoucího stylu Quentina Tarantina, jen se zbytečně netopí v potocích krve. Fassbinder nechává kameru diskrétně pootočit se od míst, kde krev očekáváme. I v závěrečné scéně, v níž zobrazuje kopulační pohyby bratrů, je stále svým způsobem cudný, i když diváka nenechává na pochybách, že vidí opravdovou lásku, nejen tu bratrskou. Skutečně velcí režiséři dokáží natočit i takovéto scény, aniž by vyzněly ordinérně. Fassbinder ji dokonce natočil tak, že se stala velkým uměleckým zážitkem. (06.11.2020)

Typický americký noir je s Fassbinderovou tvorbou neslučitelný žánr, na rozdíl od kosmopolitně zapadajících gangsterek, které režisér u sebe zvládl (Liebe ist Kälter als der Tod, Götter der Pest). Dva hlavní kameny úrazu Amerického vojáka jsou: už od prvního filmu Fassbindera zajímaly postavy a mezilidské vztahy tak, že prakticky pouze na nich budoval filmy - americký noir chce děj a pokud možno, tak hustý. Ne, že jediná zajímavá scéna (ta finální) vůbec neodpovídá noiru, ale typický Fassbinderovský psychostudii, která je však potlačena opět na úkor noiru (jehož děj je navíc moc jednoduchý). A zadruhé, všechny postavy amerického noiru tady působí jako šašci. "Richard" jako typický američan, co snídá steak s kečupem a v kuse do sebe otáčí Ballantine's, dostává v německých ulicích úplně nový rozměr směšnosti. Německo takový postavy nechce, akort potom, co ho Fassbinder ve svých filmech vykreslí jako špinavé vězení. I stopáž (76,77) je děsně nucená, ale rozumim, že Fassbinder jakožto milovník noirů a hlavně Walsche, takovej film natočil chtěl (už jen to množství odkazů!). 1,5*. (05.06.2012)