Divoká planéta

Divoká planeta je fantasmagorická podívaná ve francouzsko-československé produkci, takže tu mají otisk naše zlaté české ručičky. Jedná se o trošku zapadlý šperk, který se zřejmě ve své době nemohl zde dočkat ohlasu, zato v Cannes získal cenu. Vypravuje alegorický příběh z dalekého kosmu o rase Draagů, kteří si lidi chovají jako domácí zvířátka. Disponují mnohem vyspělejší technologií a při porovnání ve fyzické velikosti jsou to obři, co nás dokáží cvrnkat prsty jakoby se nechumelilo. Animace a vůbec veškeré nápady jsou velmi bizarního charakteru stimulující naši fantazii. Hudba je pochopitelně na svá léta v jakémsi "funky" nádechu, který dle mě ne tolik k příběhu sedí, ale dá se to zkousnout. Po celou dobu jsem měl k filmu jen jednu zvláštní výhradu, které jsem se nemohl zbavit. Možná je to dáno rokem, ale působí scénářem, narací a celkovým plynutím tak nějak nedotaženě, nekonzistentně. Nebyl jsem si celou dobu jistý jestli sleduji film s regulérním příběhem nebo dokumentární cyklus ala Byl jednou jeden... člověk. Přišlo mi, že se to tak nějak mezi sebou střídalo, což mohl být i záměr, ale tahle věc mi trochu vadila. Za smrknutí Divoká planeta určitě stojí a potěší hlavně ty, které otravuje současná hollywoodská animovaná produkce. Ovšem pozor, neřekl bych, že se jedná úplně o animák pro nejmenší! (08.11.2015)

Příběh originální, ale animace a hudba je pro dnešní generaci zastaralá a neuvěřitelně deprimující. Krátká stopáž a stejně jsem se každou chvíli nudil. Rád bych uvítal, kdyby se někdo chopil remaku do digitální podoby, to by mohlo být hodně zajimavý, určitě bych na to šel, protože by to mohla být pecka :-) (17.05.2012)

Každá planeta, kteoru navštívil Ládínek Smolík se svým psem Zorem, byla promyšlenější a konzistentnější a její povaha, role, ekologie i osídlení hrálo promyšlenou úlohu v příběhu! Tady je každá scéna a každá nová informace nekompatibilní s ostatními, příběh se odvíjí jako sled výkřiků a hesel bez scelující paměti, alzheimerovský. Neexistuje nic jako vnitřní logika a sledovatelné odvíjení děje, ale každá scéna se dá naopak dourčit zvně, pomocí existujících filosofií, ideologií, syžetů a představitelných poruch soustředění, jimiž tvůrcové evidentně trpěli, nebo z nich alespoň podezírali diváky. Otázky, které nutně vyvstávají, jako např. kde se vůbec lidé na oné planetě Drágů vzali, jsou nejen nezodpovězené, ale především nedovoditelné, protože nekonzistentní děj jakoukoli možmost vysvětlení předem popírá. za odměnu, že jsem ten škvár přetrpěla, se podívám na pět dílů Ládínka za sebou. (19.01.2014)

No - než sci-fi bych řekl spíš fantasy... Každopádně fantastický film, lehce insitní leč poutavý příběh u kterého jsme jako děcka museli hodně přemýšlet, film, který mne osobně hodně ovlivnil ve vnímání (animovaného) filmu jako umění - i když takto jsem si to začal uvědomovat mnohem později. Bylo nám 10 - 11 a na ten film šli tenkrát do kina nejmíň třikrát... . . . Bůh suď, proč tohle nám nenaservíruje naše "Veřejnoprávní" místo pravidelných dávek sraček ze současné produkce. No - asi by z toho nikdo z kumpánů neměl vejvar... Každopádně pro našince KULTOVNÍ, SKVĚLÉ A NEZAPOMENUTELNÉ! (13.11.2005)

Úplně vidím, jak měli Topor s Lalouxem na začátku v hlavách hromadu krásně šílených surrealistických výjevů a jak se je urputně snažili poslepovat jakýms takýms dějem, ve finálním tvaru ze všeho nejvíc připomínajícím lehce zmatené, lehce infantilní, tu prorežimní, tu opatrně protirežimní vědeckofantastické (používá tohle slovo vůbec ještě někdo?) slátaniny ze všech koutů socialistického bloku, které jsem jako kluk hltal z dvojbarevných sešitů edice Karavana, když už mě v trafice na rohu přestal zajímat stojan s pohádkami. A scénář není na Divoké planetě to jediné neohrabané – jinak než se shovívavým úsměvem se nedají poslouchat ani křečovité dialogy, které v české verzi (francouzskou bohužel DVD z Levných knih nenabízí) i dobří herci odříkávají mechanicky jako našprtanou básničku, ani třeba vpád „erotického“ funění tenorsaxofonu do jinak čistě space-rockového soundtracku, když dojde na „noc zachování rodu“. A přesto jsou ode mě ty **** pocitově úplně čisté, za čímž je jednak určitě kusanec nostalgie po výše zmíněných rodokapsových sešitech, ale taky neoddiskutovatelné kouzlo výtvarné stránky a „efekt Ikarie XB1“ – jinakost, kterou v sobě mají tyhle staré fláky z dob, kdy sci-fi žánr ještě neměl vyšlapané cestičky a při osahávání možností, co dokáže vyjádřit a jak, popouštěl uzdu fantazii v jistém smyslu mnohem svobodněji než dnes. (05.03.2017)