Pupendo

„Pupendo“ mohlo být výborným filmem, kdyby se tolik nepřipoutalo k vidině komerčního úspěchu a nešlo na ruku diváckým očekáváním. Výsledný tvar je zábavný, příjemný, ale dle mého názoru rozbitý a plýtvající silou poselství. Dvě a půl hodiny jsem v kině odseděl s chutí, neboť humor šabachovsko-jarchovsko-hřebejkovský je na míle vzdálen debilitě televizních estrád a je proklatě dobře, že na něj chodí miliony. „Pupendo“ se stane klasikou, ale to nic nemění na faktu, že kvalit Pelíšků (o „Musíme si pomáhat“ raději nemluvím) nedosahuje. Jan Hřebejk ze svého stínu vykračovat umí, tentokrát to ale bohužel nepředvedl. (25.01.2004)

Pupendo rozhodne nie sú Pelíšky II. Treba napísať, že režisér sa podstatne zamotal do množstva charakterov a niektoré minipríbehy zostali v deji nedotiahnuté do konca v podstate zabudnuté. Prekvapujúco umelo pôsobí aj exhibicionistická scénka nahej Vilmy Cibulkovej, ktorá bola skôr demonštráciou vylepšených predností ženského tela, ako metaforou úplného odhalenia osobnosti. Okrem jedného pozitíva a to kamery je Pupendo charakteristické aj svojou hudobnou stopou - tvorenou archívnymi skladbami daného obdobia, čo diváka veľmi poteší. Režisér Jan Hřebejk sa raz vyjadril že sa vždy snažil točiť filmy, ktoré sa dajú pozerať aj niekoľko krát. To sa mu v tomto prípade v skutku nepodarilo. Tentokrát nám servíruje podpriemernú nostalgicko-smutno-komickú, jednoduchými metaforami osadenú filmovú zlátaninu. Diváka chce predovšetkým inteligentne baviť a nie ho trápiť skutočnou situáciou rokov osemdesiatych. Nemyslím si, že ho ale za to treba kritizovať. (06.03.2019)

Jsem rád, že jsem filmy typu Pupendo nebo Musíme si pomáhat viděl znovu až v pozdějším věku. Tehdy mi nebylo ani dvacet a oba jsem vnímal všelijak, každopádně určitě ne tak pochvalně jako kouzelné Pelíšky. Návrat po letech ke snům o výjezdní doložce na dovolenou, k poselství budoucím generacím v podobě mozaiky ve vestibulu školy, ke společnému poslechu Hlasu Ameriky nebo k rodinné schránce přání mi totiž zatraceně chutnal. Sochař Mára před lety nesklonil hlavu a umělecké výzvy jsou mu tak od té doby zapovězeny. Rád si přihne, rád si posedí s prutem u vody, klesl k výrobě keramických prasátek. Přežívá s hubatou (a oddanou) manželkou a dvěma syny. A není mu úplně zle. Tu a tam debatují s jinou rodinou (loajální režimu), kterou zastupuje zejména Márova bývalá žačka a milenka a ředitel gymnázia. Mají k sobě blíž, než by se mohlo zdát. Zatuchlá a šedivá léta. Jan Hřebejk je v mnoha momentech naprosto přesný a zkušený. V práci s herci obzvlášť. Nehodlám nikoho z ústřední čtveřice výrazněji vyzdvihovat, ale Míla Břečka v hlučném podání Jaroslava Duška je kouzelný. Výsledek je plný nejen skvostných hereckých výkonů, ale i řady silných momentů a štiplavé pravdy. Díky za to! (29.04.2019)

Neuvěřitelně vtipné, ale přitom ve své podstatě vážné. Jan Hřebejk a Petr Jarchovský opět stvořili film, který vás okouzlí, pobaví a při němž vám možná ukápne i nějaká ta nostalgická slza. Zní to sice banálně, ale Hřebejkův film je tak jako obvykle hřejivě "lidský", k čemuž dopomáhají i skvělé výkony našich předních herců. Hřebejk opět dokazuje, že je nejlepším českým režisérem současnosti. (04.03.2003)

Vynikající film. Hřebejk ho přinesl v době, kdy český filmový trh ještě nebyl přesycen jím samotným a Holubovou, Duškem, Liškou, Kleplem... a díky tomu se setkal s poměrně slušným a zaslouženým úspěchem u diváků i kritiky. Kdyby stejný film natočil dnes, byl by opět strhán a haněn čistě jen z principu českých filmových pseudoodborníků. (11.12.2008)