Pán prílivu

Velmi působivý film o skrytých a utajovaných zážitcích z dětství, které mohou ovlivnit celý náš život. Barbra Streisand zvládla obě role (jak za kamerou, tak před ní) bravurně. Na mou osobu tenhle film působí opravdu silně a přiznám se, že nevím přesně čím. Mám ale rád filmy, které dokáží tenhle příjemný pocit u závěrečných titulků navodit, takže mohu jen doporučit. (03.03.2003)

Přeslazené okamžiky a dialogy? Nejspíš jo. A co jiného je život než nejpokleslejší brak, nejnevkusnější kýč a nepřetržitá řada oslími můstky spojených nejneuvěřitelnějších náhod, za jaké by obecenstvo vypískalo i scénáristu venezuelského seriálu? Jediný rozdíl mezi Pánem přílivu a realitou vidím v tom, že na chlapy jako Nick Nolte narazíte vzácněji než na garnáta v kanále a na lásku jak trám jakbysmet. Tak si jich važme a litujme každého, kdo nikdy v životě nevyslovil ty přeslazené, kýčovité a patetické věty a nemyslel je smrtelně vážně. (07.12.2008)

Obrovská srdcovka. Vysoké hodnocení plyne z toho, že se nestává tak často, aby se do mě tento typ filmu tak moc vryl. Ačkoliv je zápletka jak vystřižená z červené knihovny, neměla jsem sebemenší problém jí uvěřit. Je to natočené s velkým citem. Soundtrack je kapitola sama pro sebe, stejně jako Nick Nolte. Doják, ale jeden z nejlepších, co znám. A knihu Pata Conroye mám připravenu jako horký tip, hned jak se dostanu do důchodu^_^ (08.10.2011)

Příběh o traumatech kazících život, ze kterého se poměrně překvapivě vyvine silná (protože smutná) romantika. Způsoby vyprávění se za třicet let značně změnily, cynický člověk se zamyslí nad tím, zda jizvy minulosti skutečně zahojí přiznání strašlivého tajemství jiné osobě a popřemýšlí nad tím, jak si režisérka Streisandová plánuje scénku, kde se tulí v růžových podkolenkách na houpacím křesle k odbarvenému Noltemu. Ale je těžké nepropadnout části filmu, kdy dvě postavy unikají vztahem z klecí svých ne úplně šťastných životů a užívají si štěstí a naději. (30.04.2020)

Ne, nevěřím, že uvnitř rodiny neexistuje neodpustitelný zločin, nevěřím, že výkupné za vysvobození ze zhoubných hlubin mlčení a drásajících čelistí vzpomínek zaplatíte jen sdílením tajemství a očistnou mocí pláče, a už vůbec nevěřím tomu, že při obsazování rolí Lily a Savannah, v předloze bolestně krásných žen, trochu nezabouchalo pěstí do stolu režisérčino ego. A dost možná bych nevěřila ani tomu, že by na mě kdy filmová verze Pána přílivu mohla zapůsobit se srovnatelnou silou jako anglickojazyková pokladnice, kterou je její předloha, nebýt několika maličkostí. Maličkostí, jež si urvala nemalou část mého hodnocení, je o hlavu mě převyšující Nick Nolte, který mě s pohledem osoby, pro kterou je peklo místem, kam si chodí přečíst ranní noviny, provádí hereckým rájem, a jako při každém svém snímku se mě němě ptá, proč stále ještě není v mé herecké TOP, a já už nemám výmluvy, které bych mu poskytovala místo odpovědi. Maličkosti nevroubily životní cestu autora knihy a scénáře Pata Conroye, platícího daň za svůj dar vypravěčství podobně jako Savannah Wingová, a maličkostí se nedá jako ostatně nikdy nazvat hudba Jamese Newtona Howarda. Maličká není šíře talentu Barbry Streisand a zrovna maličkým se nedá nazvat ani můj knedlík v krku při závěrečných monologových minutách, který není možné splknout ani vyplivnout, musí se jen vydržet a spolu s tichým přikyvováním slovům o touze po dvou životech pro každou lidskou bytost a večerních pohledech k severu nechat zvolna se rozplynout. (08.03.2008)