Trojuholník smútku

"K zemi hleď" pro lepší lidi. Jenže tohle je Ostlund, a tam bych prostě doufal ve víc citlivosti a empatie. Sem tam to lízne i moje patnáctileté já, jenže vidět takhle zhmotněný pubertální sen na velkém plátně a s filmařskou finesou, tak i stále to je  jen tím klišovitým a prvoplánovým vlhkým snem nevybouřeného mládí. Pro nás, jež si pěstujeme podobné rozhořčení nad současným světem, tak je to jen dlouhá série omšelých vtipů, které si vyprávíme na kapitánské večeři. Nikam dál Ostlund nedojde, a to i přes vynikající první kapitolu filmu. Jsem zvědavý na další film, ale tohle je arogance možností jednoho současného génia. (17.07.2022)

Studie vlivu přírodních zákonů a mimořádných událostí na třídní boj a behaviorální vzorce. Klasik by řekl, že silnější pes mrdá.. Östlund zavírá do dalšího geometrického útvaru symptomy nemoci lidské společnosti a vrchol si nachystá už při odkrývání smyslu života na „poslední kapitánově večeři“. Následující Pán much pak už jen dlouze chodí kolem bludného balvanu, kterým můžete oddálit ztrátu svého postavení.. Woody Harrelson se sice moc nezdrží, ale jako „americký komunista“, co ví, že nakloněná paluba se nejlépe srovná nějakou hladinkou v krvi, je naprosté sluníčko.. „The last capitalist we hang will be the one who sold us the rope..“ (16.12.2022)

Kvadratická funkce má tvar f(x) = ax²+bx+c, přičemž a se nesmí rovnat nule, a jejím grafickým vyjádřením je parabola. Když je a záporné, má parabola konkávní tvar směrem dolů, který vizuálně dětskýma očima připomíná smutný obličej. A tento graf dokonale vyjadřuje mé pocity z tohoto filmu. O filmu „Trojúhelník smutku“ se hodně mluví, zejména vzhledem k tomu, že získal prestižní Zlatou palmu na festivalu v Cannes. Obecně se však recenze rozcházejí. Někteří film označují za veselou antibohatou taškařici, jiní ho kritizují za povrchní satiru. Problém s filmem „Trojúhelník smutku“ však nemá nic společného s tím, zda jde o dobrou černou komedii. Problém je v tom, že je to naprostý zmatek. Otravný, nesouvislý a děsivě pomalý film je jedním z nejnepříjemnějších filmových zážitků, které jsem v poslední době měl. Nemohu však popřít, že je to velmi dobře natočené a zahrané, což film zachraňuje od naprosté špatnosti. Film vykročil špatnou nohou - dlouhou hádkou mezi dvěma hlavními postavami. Zjevně má ukázat, jak jsou bohatí lidé povrchní, ale scéna by měla mít asi dvě minuty a místo toho zabere asi dvacet. Obě postavy jsou silně iritující: opět, samo o sobě to není problém, ale není to dostatečně odůvodněné, aby to stálo za to. Zpočátku jsem si říkal: „No, nevadí. Spousta filmů nezačíná skvěle. Tohle se určitě zlepší.“ Jenže opak je bohužel pravdou. „Trojúhelník smutku“ nemá jen příliš dlouhou a pomalou úvodní část, je to hrozně dlouhý a pomalý film. Časem zjistíte, že má sotva něco, co by připomínalo zápletku nebo nějakou skutečnou strukturu. Každá z postav je navržena tak, aby byla krajně nesympatická. To vede k tomu, že scéna za scénou nemá žádný význam, má jen malou zábavnou hodnotu a je proložena jen občasným mírně zábavným gagem. Jakákoli průchozí linie nastolená v úvodu je bez zjevného důvodu zcela vypuštěna. Ani když je loď konečně opuštěna, děj vůbec nenabere na obrátkách a stále odmítá diváka zaujmout. Nejhorší na filmu je, že končí jen tak v průběhu děje, takže má neuzavřený konec. Nejvíce frustrující je, že prvky pro skvělý film tu jsou. Herecké výkony jsou skvělé a film je stylizován jedinečným, ale střídmým způsobem. Některým scénám jsem se dokonce zasmál. Nic z toho však nestačí na to, aby film plně zachránilo a stálo za to se na něj podívat. „Trojúhelník smutku“ je film, který má atributy skvělé kinematografie, ale to vše slouží ubohé, prázdné díře v jeho středu. Spíš bych to nazval sociálním experimentem s trochu zvráceným humorem než filmem, kde by člověk měl pocit nějakého logického děje. /50%/ (14.01.2023)

Rozumím tomu, že v době, kdy ve filmové nabídce dominují komiksové adaptace a výpravné fantasy, představuje Trojúhelník smutku sympatické civilní vybočení pro dospělejší publikum. Na druhou stranu, výjimečný kousek se nekoná, natož abych mohl hovořit o filmu roku. Po slibném začátku, kdy si Östlund střílí z povrchního světa modellingu (já vím, je to příliš snadný cíl, ale ty šlehy jsou trefné), je s každou další kapitolou stále víc protivně tezovitý. Nehledě na to, že prostřední část na lodi s blinkací scénou je sice řekněme vtipná, ale je to poněkud laciný humor, který by mohl figurovat i v nenáročných italských komediích 70. let. Na satiru kladu přece jen vyšší nároky. Problematický je v mých očích i casting. Funguje podle očekávání Woody Harrelson, své si odvádí Harris Dickinson a zajímavá je v menší roli šéfka stevardů Vicki Berlin. Tím jsem bohužel kladný pocit z ansámblu vyčerpal. Při vší úctě k předčasně zesnulé Charlbi Dean byla pouhou modelkou obsazenou do filmové role a vybavím si tucet hereček, které by kromě mondénní tvářičky prodaly i o dvě třídy lepší herectví. Dolly De Leon ve své variaci na Krále krysu mě minula úplně a třeba Henrik Dorsin je zapomenutelný zároveň s titulky. Slabou čtvrtou hvězdičku nechám, ale na nekompromisním odsudku CheGuevary, který se stručně vypořádal s filmem jako K zemi hleď pro lepší lidi, bohužel něco bude. Seriálový Bílý lotos dokázal o tomtéž vyprávět s nepoměrně lepším výsledkem a nebude to pouze větším prostorem, který seriál skýtá. Celkový dojem: 70 %. (18.11.2022)

Není to úplně úplně stoprocentní, v poslední třetině trochu opadne tempo, námět celkově měl taky asi mnohem větší potenciál... ale je to prostě dobrý a je dobře, že to vyhrálo palmu. Analýza absurdity nastavení naší společnosti a virtuality důvodů, proč je někdo nahoře a jiný dole. (Možná kdyby Dumont natočil Línou zátoku, která je prakticky o tomtéž, takhle polopatisticky, měl by už taky doma palmu.) (15.09.2022)