Poslušne hlásim

Pro přímé pokračování Dobrého vojáka Švejka Karla Steklého z roku 1956 platí do písmene totéž, co jsem napsal ve svém komentáři právě k první části této velkolepé filmové adaptace, tedy: Jak dalece může jakákoliv adaptace zkreslit a zdeformovat původní vyznění literárního textu, jak dovede posunout usazení charakteru hlavního hrdiny a postav, o tom nejlépe svědčí Poslušně hlásím Karla Steklého... Již Josef Lada svou vizualizací ilustracemi formoval a mírně transformoval charakterový typ Josefa Švejka. Rudolf Hrušínský (jistě v synchronizaci s Karlem Steklým a za asistence režimních ideových dohlížitelů) posunul zakotvení Švejka coby přesně nedefinovatelného a pregnantně nezařaditelného individua, lidského ducha, ať už ve své rafinovanosti či prostoduchosti, svobodného a až anarchisticky všehoschopného, jenž stojí proti vážnému majestátu aparátu a mašinérie instituce zvané válka, k Švejkovi bodře lidovému, s dobovým kolektivním rozměrem... Přitom literární předloha má úplně jinou kvalitativní úroveň - je až neskutečné, jak mimoděk tam Hašek spojil nespojitelné - humor s pacifismem a odporem k válce, alegorii s reálnými příběhy, vitalitu s absurditou a existenciální tíži doby, oslavu individua i sociální kritiku, vtip s vážnou a hlubokou výpovědí o jedné z nejstrašnějších etap lidských dějin, formální uvolněnost a zároveň dokonalost, vulgarismy i nádheru češtiny, naraci a realitu, úpadkový žánr pavlačových drbů a nejvyšší patra experimentální literatury... To vše ve Steklého filmové adaptaci sice také snad najdeme, ale vždy patřičně naředěné a rozmělněné, bez ostrých hran Haškova druhého plánu... (o velikosti Haškovy předlohy svědčí množství překladů i fenomén, který na základě této knihy vznikl, a koneckonců i fakt, že i těch filmových adaptací bylo více... ta Lamačova či loutková Jiřího Trnky ...a třeba Rakušané adaptovali Švejka také). Pravým kamenem úrazu v adaptování Haškova románu je jeho příznakový ,,narační tok", tedy Haškova cizelovaná a cílená metoda tvorby, stejně jako to dělal později Bohumil Hrabal a třeba také Jakub Deml ve svých denících a knihách... Je to jakési asociativní volné plynutí, analogie automatického textu surrealistů, jen s tou vědomou, racionální regulací... (že vznikl či odrážel ducha hospodských řečí je spíše mýtus). Hrušínskému se volné, asociativní řazení jednotlivých témat, postav a příběhů v řeči hlavního hrdiny podařilo ,,uhrát" a Švejkův typický řečový proud volně odráží ducha knihy. Za povšimnutí stojí také nově se objevující humanistický rozměr hlavního hrdiny... Jakožto v režimní a režimem jednoznačně protěžované filmové produkci měl režisér k dispozici kompletní dobovou hereckou špičku, neomezený výběr exteriérů i interiérů a finančních prostředků, vznikl tedy velkofilm, jenž v dnešních časech nemá v našem prostředí obdoby... a povedl se. Jako jeden z mála snímků 50. let není zatížen primárním cejchem doby a ideologickou vyčpělostí. Už jen za to si zaslouží vysoké ohodnocení... Zkrátka Poslušně hlásím - vynikající a nestárnoucí komedie patřící do zlatého fondu československého filmu... (02.12.2007) (menej) (viac)