Anna proletářka

Když si slévač nabrkne posluhovačku, člověk nemůže čekat převratný filosofický myšlenky, pokud nepočítam, že říďou v továrně by se měl stát zedník Franta a manažeroval by soustružník Karel. Odporná padesátková agitka z počátků republiky, kdy buržousti utlačovali dělnej lid a ten si ve svym spravedlivym hněvu řekl dost. Bohužel kolikrát jsem měl žíravej pocit, že tenhle blábol je aktuální i dnes. Ne tím, že by byl lid utlačovanej, ale tou otevřenou drzostí lůzy, která by se ráda dostala k ritu. (17.10.2012)

Film, jenž měl být nepochybně natočen daleko dříve. Poválečná nutnost socializace společnosti došla již tak daleko, že je přípustná i pro nejvyšší politické vedení. Ona skutečná socializace je ovšem tlačena ze dvou stran. Na jedné straně hrabající a nenasytná buržoazie prahnoucí jen po narůstání svého majetku a živoucí z hesla..."co z toho budeme mít my?" A na druhé straně hystericky tlačený proletářský internacionalismus, založený na cizí ideologii, jenž za vlády politického, masového vraha Stalina, již ve 30. letech, ukázal svou podstatu. Nicméně...nevyhnutelnost zmíněné socializace a cílená informovanost společnosti dělá své. Fungovalo to před sto lety, funguje to i dnes. Jeden z velkých kladů snímku jsou, sice lehce zveličené, ovšem reálné praktiky kapitalistické vlády. Koalice, kupčení se státními zakázkami (přičemž tehdejší korporátní vládcové měli k dispozici všeobecné dělnictvo), politické trafiky, maximální korupce a při nejhorším i špinavé důkazy o nevěrohodnosti konkrétní osoby. Praktiky, jenž se zřejmě dědí. Toto jednání, jenž se odráželo ve společnosti, bylo jistě tím hlavním hnacím motorem. Nepochopitelná nenasytnost kapitalismu vyvrcholila Černým pátkem 1929 na americké burze. Kam vedly skoro další dvě desetiletí víme bohužel všichni velmi dobře. Socializace je tedy nevyhnutelná. Tím se dá částečně pochopit smýšlení zamilované bolševické dvojice i jejich přátel. Zvláště pak, když nám snímek nabízí ještě pohled na nestoudnou rozmařilost a tragicky směšnou pomoc bližnímu svému od tehdejší buržoazní společnosti. Samozřejmě hnanou do extrému, který občas vytváří i nechtěný humor. Jsou tak zlí, až jsou směšní. Film sází na jednoduchou demagogii. Všichni buržousti jsou nenasytná hovada a všichni proletáři jsou poctiví chudáci, kteří si ani byt z protekce nevezmou. To potom ty odpady lítaj, protože dnes je všeobecně známo, že každý proletářský dělník, komunista, byl vlastně vrah. Filmová a společenská demagogie tu s námi bude navždy. Každý to dělá po svém. Proletariát 20. a 30. let beru (až na démonizování Ruska) a bytostně odsuzuji komunistické, politické zločiny 30. a 50. let. S tímto postojem se dá Annino rudé prozření plné zásadních otázek a excelentních, hereckých výkonů, krásně vychutnat. Kdyby do své politické hry tvůrci nevtáhli Masaryka ( "pan prezident říká, že se to má vyřídit ein, zwei...") jehož humanitní socializmus byl drcen mezi dvěma mlýnskými kameny, neváhal bych hodnotit ještě o stupínek výše. S rozumným pohledem a s informovaností současnosti, si lze udělat vlastní názor na celé toto období, jenž nám snímek nepochybně skvělým způsobem nastiňuje. Po režijní i herecké stránce výborné. Zbytek je na Tobě. (07.08.2014)

Doslova nechutnost korunovaná dvouhodinovou délkou, přičemž celý film se jen zbytečně tlachá a když už na konci dojde konečně k věci, tak trvá to asi pět minut. V celém filmu mi chyběl historický podkres, který by mi alespoň přinesl jakýkoliv poznatek z toho období. Místo toho zde vidíme na jedné straně svědomité soudruhy z fabrik (kteří bojujjí i proti vlastní straně) a na druhé straně pány kapitalisty, kteří májí všichni do jednoho polštář pod trikem. Chápu, že je chtěli vykreslit jako tlusté figurky, ale aby byli tlustí všichni (a tím myslím úplně všechni)??? Závěr je udělán moc hezky, škoda jen, že to hned tvůrci utnuli a neukázali jak pochodující soudruzi dostanou pendrekama přes tlamy. (03.12.2011)

„Porážka dělnické třídy r.1920, způsobená především tím, že v čele bojů nestála bolševická strana, rozhodla sice o tom, že buržoasie nastolila svou diktaturu cukrovanou masarykovským humanismem. Ale současně byla tato porážka nesmírným poučením, nesmírnou zkouškou ohněm. Vždyť to poučení přivedlo dělníky k nutnosti založit komunistickou stranu. Film „Anna proletářka“ dobře a přesvědčivě ukazuje, jak a z jakých lidí se rodilo ocelové jádro budoucí KSČ. Je nám jasně, že takoví Toníci, ale i takové Anny budou opravdovými bolševiky, které už nikdy nikdo neopije rohlíkem humanitních ideálů.“ Kino, 1953, č.15 (16.7.), EDIT:2021/12/14 - taky je to brutální nuda. (20.05.2007)

Literární předloha i její filmové ztvárnění varovně odpozují již svým názvem. Skutečnost, že ANNU PROLETÁŘKU někdejší sociálně demokratický redaktor a spisovatel Ivan Obracht psal více či méně na zakázku tzv. marxistické levice jako ospravedlnění jejího zkrachovalého pokusu o převzetí moci v průběhu roku 1920, se na kvalitě díla nejblaze podepsala. Je to snad první kniha tzv. socialistického realismu u nás. Karel Steklý - osobnost stejně rozporuplná jako Olbracht s uměleckým rozpětím od SIRÉNY až po normalizační průjem HROCH - vložil do díla více než jeho tvůrce. Jaksi mimochodem před zraky tehdejší supercenzury proklouzly do filmu vcelku věrně osobnosti druhého křídla tehdejší československé sociální demokracie v čele s Vlastimilem Tusarem - velmi slušně zahraným Františkem Vnoučkem - a byť v karikované podobě tu získaly prostor pro vyjádření svých, Masarykem plně sdílených názorů, zejména myšlenky na uhájení demokratické mladé republiky ryze demokratickými prostředky; zajímavé jsou i záběry zřejmě ještě původních sociálně demokratických prostor Lidového domu předtím, než se stal Muzeem V. I. Lenina. Zřejmě poprvé a naposledy je tu filmovou postavou dr. Přemysl Šámal, velká osobnost obou našich odbojů, oběť nacistické perzekuce. Pozoruhodná je i skutečnost, že hlavním koryfejem prvních komunistů je ve filmu vlastně výhradně kladně traktovaný Bohumír Šmeral (opět obstojně v duchu pověstného "starého pardála" sehraný Josefem Beyvlem), komunisty samými vnímaný po dlouhá desetiletí jako postava a osobnost na pokraji únosnosti z hlediska potřeb Moskvy i gottwaldovského vedení KSČ. V době cílené likvidace všeho, co mohlo překážet záměrům stalinskogottwaldovské kulturní glajchšaltace, šlo vlastně o podnětný čin. Je pochopitelné, že dosah tohoto nechtěného efektu nemůže znamenat přecenění filmu jako takového. Ale i míra falšování historické paměti tu má - v porovnání např. s filmovou podobou RUDÉ ZÁŘE NAD KLADNEM - své meze. Jak Toník, tak zejména Anna měli totiž ve své době předchůdce v desítkách tisíc mladých lidí jen zázrakem přeživších hrůznou první světovou válku a prahnoucích - naivně a nanejvýš mlžně a iluzionisticky - po společnosti sociálně spravedlivější a lidsky neskonale teplejší. Vlastně dobré režijní Steklého vedení vydatně přispělo k tomu, že mladá a už tehdy umělecky pozoruhodná a navíc zjevem atraktivní Marie Tomášová téměř zcela eliminovala plakátovost a tezovitost své postavy a navíc jakoby za sebou vytáhla i Beka neporovnatelně lepšího než jeho z fráze a dogmatu budovaný Zápotocký v RUDÉ ZÁŘI NAD KLADNEM. Tady výčet poměrně skromných a velmi relativních předností filmu končí. Míra znásilnění historické paměti je enormní zejména v závěrečných scénách PROLETÁŘKY nejen faktově, ale i celkovým vyzněním. Je to tedy dílo v mnoha ohledech i dnes víc než výstražné. (03.07.2011)