Vrať se do hrobu!

Vratˇ se do hrobu je reflexe doby, viděná očima studentů svým dosahem oslovující ročníky o dekádu starší. Generaci která ještě není tak stará aby ji někdo kompetentně odeslal do hrobu, ale už není ani tak mladá aby tam mohla poslat jiné.____Originální netuctový film, našlapaný výbornými dialogy a hláškami, tolik kreativity se tuzemským tvůrcům po revoluci už nikdy nepovedlo do jednoho filmu vložit. Pokud člověka tento hravý humor neosloví, tak asi nemá smysl na film koukat a stačí si jen přečíst název filmu. (09.03.2020)

Vtipný film s Milanem Šteindlerem. Aby pronikl mezi tehdejší středoškoláky, musí se vydávat za jednoho z nich. I když to jde ztuha, nakonec se mu to podaří. Co to ale napáchá v jeho osobním životě, to už je druhá věc... Btw Dana Batulková vypadá pořád stejně. ;) "Víťo, máš tady nějakou vyzobanou slunečnici!" :D (09.02.2013)

Stejný případ, jako Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Tzn. Jeden z těch filmů, které musely dozrát, abych v nich viděl víc, než trapnou blbost (ale stejně tak je možné, že jsem k nim musel dozrát já). Přestože hlášky z Vrať se do hrobu nezlidověly stejně, jako třeba ty Svěrákovské, dnes je minimálně pamětníci té doby ocení. Pawlowskou moc nemusím, ale to laskavě ironické vypíchnutí mizérie doby, se jí povedlo. Obsazení Šteidlera byla trefa do červeného a ještě nevyčpělý smrad socialismu, smíchaný s počátečním kýčem západu, byl cítit v každém záběru. A samozřejmě vděčné téma mezigeneračního střetu, nebo stereotypů manželství, dnes vnímám taky jinak...jako zdařilý šťouchanec do žeber jak společnosti, tak dospělosaurů. Dospělí se často staví do role těch, kteří se mladým snaží otevřít oči, ale ono to může zafungovat i naopak. A že to většina dospělých opravdu potřebuje. Takže dobrý. (24.06.2023)

Výtečná komedie osobitého herce a režiséra sahá k ojedinělému tématu - k sociologickému průzkumu, který slouží jako průnik generací - k té rozzívaně mladé i k té zrezivěle zralé. Splývání třicátníka se sotva nominálně ukončenou nezletilostí je stejně úžasné jako třeskutá vlídnost mládí stříbrného větru (větrů?) vůči mládí první životní zkušenosti. Vědcova pošetilost a naivita totiž jinou charakteristiku nezasluhuje. Poetika SKLEPA tu nesporně dosahuje svého vrcholu v žánru hraného filmu (tím dalším je stejně osobitý dokumentární seriál ŠUMNÁ MĚSTA s výtečným dalším sklepovcem Davidem Vávrou). Náznaky toho, že SKLEP dozrává a emancipuje se postupně z laskavého a vlídného spřízněného protektorátu Věry Chytilové bohužel nepřekonaly právě tuto vstupní úroveň naděje a očekávání. Způsob, jakým je zachyceno vědecké prostředí pozdní normalizace, je exaktně přesný. Pozornost zaslouží i vícevrstevná kompozice (gradující pokusy o manuální oslovení zadní části těla Haliny Pawlowské či strhující Duškovo blábolení, které vyvrcholí triviálním otěhotněním Blanarovičové). Ale i tak do mozaiky dnes už vlastně také historické sebereflexe pozdní normalizace přibyl další, nikoliv necenný příspěvek. Určitě k radosti českého - sotva jiného než českého - diváka. (17.09.2007)

Jako pohled do života mládeže těžko uvěřitelné, ploché, stereotypizující a laciné. Na druhou stranu jako reflexe dosavadního života zralého třicátníka ve světle nuceně připomenutých ideálů mládí o mnoho zdařilejší. Snad právě porevoluční doba změn přála upřímně angažovanému, společnost prostupujícího pohledu na sebe sama, minulost, současnost a budoucnost, více, než doba dnešní. Slabé ****. (20.08.2009)