Erin Brockovich

Kdybych byla muž, možná bych dokázala lépe pochopit, v čem tkví půvab Robertsové. Přijde mi tuctová jako žena i jako herečka. Stejně takový je i tento film. Sice mu nelze nic vytknout, ale také nelze vlastně nic pochválit. A tak zůstává oblíbený americký námět, kterým se hollywoodská továrna na sny snaží přesvědčit reálný svět, že velké americké firmy existují jen proto, aby čas od času těm obyčejným pracujícím Američanům po nějakém prohraném soudu daly tučné odškodnění. Glorifikaci amerického soudního systému jsem již viděla mnohokrát, ale většinou to byla mnohem větší zábava. Finney nepředvádí nic světoborného, ale v té šedi mezi ostatními značně vyniká. K tomu hraje k uzoufání nudná Newmanova hudba. Jen by mne zajímalo, zda je reálná Erin také natolik podobná Pretty Woman. Robertsová ji totiž opět zahrála jako ordinérní ženskou. (29.07.2020)

Zajímavé soudní drama, které zdánlivě stojí jen na výkonech dvojice Julia Roberts a Albert Finney. Můj názor je, že si neumím představit, že by film zůstal takhle zajímavý, kdyby ho natočil jiný režisér. A to, že Soderbergha na Oscarech porazil právě on sám, považuji za jednu z mála známek dobrého vkusu u členů Akademie. (14.05.2004)

Pro mne ohromné zklamání. Naprosto nechápu jak mohla Julia Robertsová dostat Oscara. Jí ztvárněná role" inteligentní matky několika dětí, která měla v životě smůlu" je z kategorie těch nejvděčnějších, až trpaně předvídatelných. Jako by taková role už při psaní scénáře vznikala jako vhodný kandidát na ocenění Akademie. A přitom se nejdená o výkon nijak výrazný, tedy, v kariéře Robertsové ano, ve srovnání s konkurencí však nikoliv. Nechci, aby se zdálo, že ji nemám rád. Jen mě popuzuje, že se Oscary dávají za tak průměrné herecké projevy a, trapně podbízivé filmy (při vší úctě ke skutečnosti, které "je" tento film obrazem) Erinina cesta za sebeuplatněním vede skanzenem těch nejohranějších filmových klišé. Tedy, milé dámy, pokud si chcete zdvihnout sebevědomí, film na odpoledne strávené u žehličky jako stvořený... (13.11.2005)

O Lvu Tolstém koluje řada mýtů. Často je pokládán za myslitele, filozofa, theologa, proroka. On sám se tak nezřídka rád stylizoval, ale pravdou je, že ve všech těchto oborech byl eratický diletant a nic chytrého nevydumal. Lev Nikolajevič skutečně uměl jen jednu věc: uměl psát. Prostě uměl psát. I kdyby napsal povídku třebas o zažívacích potížích Lýdie Tuberkulózovny, bylo by to po čertech dobré čtení. --- A o to jde. To se mi vybavilo při sledování tohoto filmu. Ten příběh už dávno patří do kategorie hollywoodských osvědčených standardů, nového a překvapujícího na něm není nic. Jenže je dobře napsaný. Není to, pravda, žádná Anna Karenina, nicméně drobky toho, co dělá krásnou literaturu velkou, se v něm najdou. Dává prostor k zamyšlení. Třeba o tom, jaké možnosti má nadaná a pracovitá mladá žena, která arci dost nešikovně svůj život odstartovala. Jak zacházet s takovým živlem jako šéf a jak jako životní partner? Dokážeme nezaujatě vnímat muže, který se rád a dobře stará o děti? Není profesní úspěch rozvedené matky tří malých dětí jen třešničkou na zkaženém dortu? Jak z toho její děti vyjdou? Kdyby žila v Evropě na sociálních dávkách, byl by výsledek lepší nebo horší? --- Ne, nečekejte nic bůhvíjak emotivního. Příběh je to civilní, zajímavý, a především: dobře napsaný. --- A konečně, ať si říká třeba celá CSFD něco jiného, Julia Roberts je vynikající charakterní herečka. (06.07.2016)

Pojmy sociální drama a občanská společnost jsou - nebo mohou být - zdánlivě neslučitelné. Praxe, o které se v našich médiích příliš nepíše, skutečný život společnosti v jeho neopakovatelné a nedeformované pestrosti však prokazují - setrvale, protože nebulvárně a nevirtuálně - opak. Silný příběh a dobrý scénář se solidním režisérem a kvalitní herečkou skládají dohromady celek, v němž se ztratí i lecjaká hollywoodská banalita. Název filmu se posléze zapomíná, s ním ve vzpomínce ustupuje často i příběh ze života, ale ono zpochybňované a vysmívané mravolično přetrvává vzdor happy endu. I s vědomím právě popsaných limitů je však možné dodat, že v tomto případě nebylo Oscary mrháno, i když na druhou stranu lze diskutovat o tom, za co ho Robertsová vlastně dostala: zda za svůj nesporně kvalitní výkon na hranicích mimořádnosti, nebo za život a občanskou statečnost představitelky, jejíž úděl ztvárnila. Názory a kritiky mohou být v tomto případě rozličné, ale ve své většině se určitě shodnou v tom, že dílo není ani brakem, ani limonádou, ani nudou. Je - jistě nejen pro mne - neoddiskutovatelnou uměleckou kvalitou daleko za a nad hranicemi reálsocialistických "zeitstücků". (24.05.2008)