Krajina s nábytkem

Film mě přilákal svým nezvyklým názvem. Nejde v něm ale o krajinu ani o nábytek, ale o to, co malířovi na obrazech chybělo - o lidi (o co taky jiného). A téma je přes počáteční lehký tón dost tíživé a celé to končí větami, které nezapomenu a které jsou lehce spoilerovité: "Vždyť ani nejseš jeho táta! - Ne, protože jsem jeho máma." (16.10.2011)

Po celou dobu jsem zvažoval, zda film ohodnotit dvěma či třemi hvězdičkami. Přece jenom, to jak Zdeněk docela apaticky a smířlivě přijme nasazenou kukačku a vůbec se necukal je docela opruz. Na druhou stranu mě ale k zaokrouhlení na 3 * přiměl nečekaný závěr s nejedním zvratem. Tak nějak jsem tušil, že ke konci se tam ještě ona nezodpovědná krkavčí matka objeví, ale byl jsem si jist, že dítě nakonec získá do péče ona a to jen proto, že je matkou (resp. pouhou nositelkou plodu, do mateřství měla hodně daleko). Nakonec to k mému úžasu dopadlo na české matriarchální poměry zcela neočekávaně. Navíc i pár humorných momentů by se ve filmu našlo, přestože se nejedná o komedii. 50% (28.07.2020)

Výjimečné filmové dílo v pustině strašlivých osmdesátých let. Nadmíru a neprávem přeceňovaný režisér, poprvé a naposledy obdařen Milostí, zde dokázal citlivě obsadit i originálně ztvarovat – nejen bergmanovský, ale i obecně lidský, reálný a živý – sujet. Veškerá tíha příběhu spočívá na bedrech Vladimíra Javorského, jenž zde získal svou první – a nepochybně životní – příležitost, která zastínila (ne-li vykoupila) jeho děsivá herecká schémata ve zbývajících normalizačních (ba i dnešních, neo-normalizačních) počinech. Vše okolo jeho postavy je vychýlené a děje se spíše setrvačně, jako sled společensky podmíněných daností, k nimž náleží jak mělké mravy, zlozvyky, neovladatelné touhy a potřeby, tak i smířlivost a tolerance, bludnost a tuláctví, podložené zkušeností hlubokého zapadání do jílovitého podloží jezeďáckých polí, zatímco on – klesaje stoupaje – zraje s bolestí letního jablka s údělem předčasného utržení před sklizní. Jistě, ani tento ústřední hrdina není bezchybný, zato však je – svatý, a jeho nevědomou obětí se prázdnota obrazů světa zaplňuje a universum osamocených se sjednocuje, jak polopaticky znázornil závěr, přes nějž drama nez/odpovědnosti zůstává nevyvrcholeno – tedy nez/odpovězeno a divákovi se otevírá příběh tohoto ne/filmového světa jako skutečná krajina s jeho potenciálním nábytkem. PS: A jako podnět k další interpretaci douška k titulnímu obrazu nábytku (kultury, obývání) v přírodě. Když Henry David Thoreau umýval ve svém domku u jezera Walden podlahu, vyklidil vždy všechno své náčiní, knihy i nábytek a rozložil je kolem chatky mezi stromy a radoval se z jejich obnoveného vzhledu. Vycítil v nich radost ze svobody, kterou nabyly, opustivše uzavřený prostor: "Byl jsem mnohdy v pokušení rozepnouti nad nimi plachtu a usaditi se tam. Stálo za to dívati se, jak slunce na ně svítí, a poslouchati, jak větřík je ovívá; pod širým nebem vypadá většina známých nám předmětů mnohem zajímavěji než pod střechou. Pták sedí vedle na větvi, protěž roste pod stolem, a ostružník se vne kolem jeho noh; smrkové šišky, ostnaté kaštany a jahodové listy leží roztroušeny kolem. Zdálo se mi, jako by náš nábytek - stoly, stolice, postele - si byly vzaly vzor z těchto tvarů, poněvadž jednou mezi nimi stály." (09.12.2016)

Léto s Monikou po pozdně-socialisticku. Co mi nejvíc vadilo byla režie, která se chvílemi beznadějně klouzala ve směru budoucí seriálové produkce. Druhé, co mi hrozně vadilo byla hudba - Stravinskij říkával, že jazz je masturbace bez vyvrcholení. Viklického verze filmového socíkovského jazzu je navíc masturbace málo ztopořená. *** 3 a 1/2 za Markétu Fišerovou. (04.11.2013)

Jeden z nejlepších českých filmů, co znám. Film, který mě hluboce zasáhl již coby raného náctiletého a který si to udržel dodnes. Film, jaký mi v moderní české kinematografii strašně chybí (naposled se mu přiblížily Divoké včely). Film plný velmi sympatických rolí odehraných velmi sympatickými herci a herečkami, na které dnes již jen tu a tam vzpomeneme. Poslední filmová role mé náctileté platonické lásky Markéty Fišerové, tuhle herečku jsem fakt miloval. Film, který mě i dnes dojímá a dohání k slzám. Film, kterému člověk rozumí a sžil se s ním, protože já bych se zachoval úplně stejně. Výborný film, který by se určitě objevil v mé desítce nejlepších česk(oslovensk)ých filmů. (18.03.2013)