Krajina s nábytkem

Normalizacia v bzvalom Ceskoslovensku sa v roku 1986 zdala byt nekonecna a doslova vsadepritomna. preto obcas vznikali komedie na odlahcenie ubijajucej normalizacnej reality ako Vesnicko Ma Strediskova Jiriho Menzela alebo filmy, ktore zobrazili neprijemnu normalizacnu pravdu {Prodavac Humoru}, tie vsak isli hned do trezoru. A tak reziser Karel Smyczek natocil len taku nudnu normalizacnu bachorku, ktora nic neriesi, len prazdne medziludske vztahy a prazdne tlachanie o medziludskych emociach. Petra Cepeka nemam rad. 20 % (31.03.2015)

Výjimečné filmové dílo v pustině strašlivých osmdesátých let. Nadmíru a neprávem přeceňovaný režisér, poprvé a naposledy obdařen Milostí, zde dokázal citlivě obsadit i originálně ztvarovat – nejen bergmanovský, ale i obecně lidský, reálný a živý – sujet. Veškerá tíha příběhu spočívá na bedrech Vladimíra Javorského, jenž zde získal svou první – a nepochybně životní – příležitost, která zastínila (ne-li vykoupila) jeho děsivá herecká schémata ve zbývajících normalizačních (ba i dnešních, neo-normalizačních) počinech. Vše okolo jeho postavy je vychýlené a děje se spíše setrvačně, jako sled společensky podmíněných daností, k nimž náleží jak mělké mravy, zlozvyky, neovladatelné touhy a potřeby, tak i smířlivost a tolerance, bludnost a tuláctví, podložené zkušeností hlubokého zapadání do jílovitého podloží jezeďáckých polí, zatímco on – klesaje stoupaje – zraje s bolestí letního jablka s údělem předčasného utržení před sklizní. Jistě, ani tento ústřední hrdina není bezchybný, zato však je – svatý, a jeho nevědomou obětí se prázdnota obrazů světa zaplňuje a universum osamocených se sjednocuje, jak polopaticky znázornil závěr, přes nějž drama nez/odpovědnosti zůstává nevyvrcholeno – tedy nez/odpovězeno a divákovi se otevírá příběh tohoto ne/filmového světa jako skutečná krajina s jeho potenciálním nábytkem. PS: A jako podnět k další interpretaci douška k titulnímu obrazu nábytku (kultury, obývání) v přírodě. Když Henry David Thoreau umýval ve svém domku u jezera Walden podlahu, vyklidil vždy všechno své náčiní, knihy i nábytek a rozložil je kolem chatky mezi stromy a radoval se z jejich obnoveného vzhledu. Vycítil v nich radost ze svobody, kterou nabyly, opustivše uzavřený prostor: "Byl jsem mnohdy v pokušení rozepnouti nad nimi plachtu a usaditi se tam. Stálo za to dívati se, jak slunce na ně svítí, a poslouchati, jak větřík je ovívá; pod širým nebem vypadá většina známých nám předmětů mnohem zajímavěji než pod střechou. Pták sedí vedle na větvi, protěž roste pod stolem, a ostružník se vne kolem jeho noh; smrkové šišky, ostnaté kaštany a jahodové listy leží roztroušeny kolem. Zdálo se mi, jako by náš nábytek - stoly, stolice, postele - si byly vzaly vzor z těchto tvarů, poněvadž jednou mezi nimi stály." (09.12.2016)

Ze začátku se film tváří jako komedie, ale režisér diváka poměrně brzy vyvede z omylu. Pomalé vyprávění o bezstarostném flegmatikovi, který "ustřelí" a musí se rozhodnout, jestli je připravený stát se otcem. Zvláště pak, když zjistí, že dítko není jeho. Javorský je fajn, ale ta celková utahanost už méně. (01.08.2013)

Velmi dobrý film. Tragikomický příběh nesmělého mládence, který čeká se svojí dívkou dítě a plánují svatbu. Dívka ho však po porodu opustí a on se o něho musí starat sám. Velice příjemný lidský příběh je sice nenápadný, ale i tak má sílu a každý si v něm může najít kus svého příběhu. Velmi dobrý herecké výkony Vladimíra Javorského, Lubomíra Kostelka a Petra Čepka ještě dokreslují tu obyčejnou a lidskou atmosféru. (07.05.2006)

Vladimír Javorský, při svádění Evy lehkomyslně rošťácký, v těžkých chvílích příběhu pak obyčejně lidský a naprosto přesvědčivý. Mistr Petr Čepek, coby malíř Douda, je zde samorost, malující opuštěné kusy nábytku uprostřed krajiny. I v krátkém čase, který zde dostal, nás zaujme, dojme i znepokojí, jako ostatně ve všech svých rolích. „To byla hrozně stydlivá holka. Musel jsem do ní nalít flašku rumu, než se svlíkla. Chceš ji?“ „Už ani ne...“ Ta chvíle, kdy matka opustí dítě a a Zdeněk se rozhoduje, co s kukaččím mládětem...  I po čtvrtstoletí, které uplynulo od zhlédnutí, si ten sice posmutnělý, ale nádherně lidský a dojímavý film můžu v hlavě zpaměti celý do puntíku převyprávět. Řekněte, kolik takových filmů člověk za život potká?  „Vždyť ani nejsi jeho táta.“ „Ne, to nejsem. Protože jsem jeho máma!“ (03.01.2013)