Berlin Alexanderplatz

Důvod toho, proč sem několik dní nehodnotil žádný film je jasný: Propadl sem tomuhle seriálu, jako tehdá Twin Peaks (né, že by tam byla nějaká podobnost). Ale takhle sem nehltal nic jiného. Seriál mě podnítil, dozvědět se více o "spratkoidovi" Fassbinderovi, což bude, vzhledem k jeho obrovské tvůrčí píii, běh na dlouhou trať, ale těším se. Děkuji tak mé spřizněné duši, že mi tento skvost z ranku TOP poskytl, vytvořil mi tak vskrze můj zájem v kinematografii, důležitý a kultovní mezní bod, moc díkec... (15.11.2009)

Viděl kdysi ve dvoudenním zátahu v Ponrepu jako snad druhého nebo třetího Fassbindera vůbec a ještě pár měsíců poté se "pracně osvobozoval z čaromoci tohoto filmu", jak napsal kdysi Jan Kučera v souvislosti s Jakubiskovými Zbehy a pútniky. Ještě teď to nedokážu hodnověrně uchopit - zvláštní směs úzkosti, fatality, halucinace a k tomu jedovatě sladká Raabenova hudba. Možnost dokonale sestoupit k postavám a pak sledovat jak je to drtí a kosí jako onen žnec od pánaboha. Takový zážitek už v kině asi nikdy neprožiju. (18.07.2012)

Franz Biberkopf, postava rozložená v čase. Ambivalentná, nejednoduchá, spálená a znovuzrodená, zmietaná svetom a osudom, drtená spoločnosťou, víťaziaca nad smrťou. No hlavne živá._____Až vo mne silné dojmy konečne prestanú doznievať, odhodlám sa snáď k dlhšiemu komentáru. Samostatnú kapitolu si zaslúži nielen absolútna koncentrácia na postavy a ich psychológiu, nerozlučiteľné spojenectvo s prísnym realizmom, osobitá civilizačná výpoveď, eliminácia rušivých prvkov (teda vizuálnej uhladenosti a čistého snímania), práca s predkamerovým priestorom/mizanscénou, ale i (a to predovšetkým) herectvo kvarteta Günter Lamprecht, Gottfried John, Hanna Schygulla a Barbara Sukowa, rôznorodé akcenty a prenikavý symbolizmus, nesúci sa celým príbehom. Zatiaľ len toľko - najlepší "seriál" môjho života. 100% (19.03.2015)

Obsahuje spoiler. Jediné dva lidi, které opravdu miloval, byli Mieze a - Reinhold. Jak píše Madsbender, Franz je postava rozložená, ale nejen v čase, ale absolutně - neustále trhána světem na kusy, nucená se vždy znova a navzdory všemu skládat, vlastní silou opět nalézat a přitom zapomínat na to, co předcházelo (nejdřív pravačku, nakonec i duši se však už nalézt nepodařilo). Velikost této postavy je právě v lásce k Reinholdovi, protože toť svět - smrt - život sám, který se vytrhl své obecnosti a postavil se před našeho hrdinu osobně - Reinhold toť vtělení světa, světa krutého, úskočného. A zkušený Franz, milující život a svět i přes jeho nekonečná příkoří, objímá Reinholda v gestu marného boje proti Neporazitelnému, kterého však lze obelstít právě tím, že v lásce a zároveň boji s ním neztratíme sami sebe, vůli milovat bližního, ale i onen Svět, který nám to vše umožňuje, i když nám to vše bere. A právě proto je vrcholem závěr 13. dílu - smích Franze nad ztrátou Mieze není cynismus, ale nejvyšší pochopení - Mieze nemohla Reinholda/ Smrt porazit, ale mohla přijít o sebe samu, zapřením Franze či odchodem od něho by Reinhold skutečně zvítězil. A v gestu (jednorukého) objetí Lásky a Smrti se zároveň odvíjí celý epilog, který je nevídaně dokonalou dialektickou hrou Smrti a Života, provinilosti Světa před vlastní krutostí i Člověka-Franze nad vlastní spoluvinou. /// Fassbinder bezpochyby stvořil jeden ze svých vrcholů, i v rámci jeho filmografie význačný, především obsahovou i formální mnohovrstevnatostí - spojení vypravěče, mezititulků a "jedovatě sladké" (viz zencitizen) hudby dělají z epiky příběhu ironizující a bodavou poezii smutku, životních chyb, turbulentní doby a života. (23.03.2015)

Psát o Fassbinderově "Bobří hlavě" by bylo jako se nechat vláčem prachem a větrem po "Alexu". Zdá se mi proto užitečnější uvést stručný obsah podle Wikipedie (mohlo by to pomoct pro základní orientaci): 1. Propuštění vězení a problémy se svobodou, 2. Pokusy o získání výdělku, i když nejsou zcela prodle Francovy libosti, život s Linou, 3. Podomní obchod (tkaničky), vdova a Lüdersova zrada, 4. Život v kutlochu, alkoholismus a deprese, 5. Seznámení se s Reinholdem a Pumsem, Reinholdovy ženy, 6. Franz se zaplete do krádeže, Reinhold ho vyhodí z jedoucího auta, 7. Ztráta pravé ruky, Evina péče, seznámení se s Willym, 8. Franz a Willy jako překupníci kradeného zboží, objevuje se Mieze, 9. Další setkání s Reinholdem, život s Mieze, 10. Mieze chce, aby Franz měl s Evou dítě, protože ho sama nemůže mít, 11. Další styky s podsvětím (Reinhold, Pums), Mieze se zamiluje do jiného - žárlivost a odpuštění, 12. Reinhold a pokusí získat Mieze a po odmítnutí ji zabije, 13. Franz se domnívá, že ho Mieze opustila, a když Meck vraždu odhalí, propadá šílenství, 14 epilog. Psychiatrická klinika, uzdravení, Reinhold je odsouzen, Franz zproštěn žaloby. - a to vše ztvořil RWF za pouhé čtyří měsíce (září až prosinec 1980)..... (Asi) nepřekonatelným problémem zapracování kontextu berlínských reálii oné doby. Jen drobný příklad: V desátém dílu, tedy před zavražděním Mieze, si Eva s Mieze prozpěvují kramářskou písničku o sériovém vrahu mladých mužů (24 celkem) Fritzi Haarmannovi (taky Fritz): "Počkej, počkej, za chvilečku / přijde Haarmann za tebou / vezme svou malou sekyrečku / udělá z tebe sekanou. / Z očí bude huspenina / a špek z tvého pozadí / na buřty užije střeva / a zbytek prostě vyhodí..." Po letech (ještě před Fassbinderem) si tuto halekačku přivlastní skvělý rakouský básník H.C. Artmann: ""warte, warte noch een weilchen, / bald kommt artmann auch zu dir. / mit dem kleenen hackebeilchen, / und macht schabefleisch aus dir." V určitém kontextu s tím stojí i případ sériových vrahů mladých dívek Schenka a Schlossaareka ve Vídni. Od babičky znám "kramářskou" na známou melodii: "Proč bychom se netěšili, / když nám Schenka oběsili / a Schlosaarek nedýchá, nedýchá / mladé holky nepíchá, nepíchá..." ... A tak se to všechno košatí jako Alexanderplatz. DA HABEN WIR WIEDER / 15 STUNDEN GEBERLINERT. (30.06.2016)