Réžia:
Vladimír SlavínskýKamera:
Josef StřechaHudba:
Josef StelibskýHrajú:
Jan Pivec, Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská, Josef Gruss, Ota Motyčka, Meda Valentová, Jaroslav Mareš, František Kreuzmann st., Drahomíra Hůrková (viac)Obsahy(1)
Hlavní postavou je čerstvě jmenovaný docent MUDr. Jakub Johánek, psychiatr a nesmělý abstinent, který se výjimečně rozhodne oslavit s přáteli v nočním podniku své jmenování. Oslava, která se protáhne do pozdních hodin a množství alkoholu způsobí hrdinovi dočasnou ztrátu paměti a ráno se starý mládenec Johánek nestačí divit. Už dlouho sice pokukoval po půvabné sousedce, chudé Kateřině, víc mu však vrozený stud nedovolil. A teď, sotva se jeho mozek vzpamatoval z útoku nebývalého množství alkoholu, mu podnikavá spolubydlící jeho sousedky oznámí, že Kateřinu v opilosti zneuctil, aby tak poněkud svérázným způsobem pomohla kamarádce, která milého a dobře zajištěného pana doktora také miluje. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (32)
Nepovedená komedie bez vtipu. Pěkných posledních pět minut. Hezké písně a zpěv Vrbenské. Sympatická Frýbortová. Především ale okultní film. Vrbenská: upsala bych duši čertu. Pivec: dnes v noci se ve mně probudil jeskynní člověk (evoluce). Valentová: Pane B.! … J.K.! … Pro Pána Kr. Zpěvačka v čase 38 přijde ke klavíru, otočí se zády (důvod??), překříží ruce a položí si je na zadek a hraje si s prsty a nakonec ukáže dvě tajná znamení - devilhorns a následně ukazovákem ukazuje směrem dolů (tzn. peklo). Pivec tři šestky (furt dokola) + další znamení. Frýbortová: merkelsign. Vzniklá škoda: 18 tis. (3 x 6). Motička: skrytá ruka. Gruss: 3 x 6. Tento film obsahuje snad nejbohatší sbírku tajných znamení (handsignes), co jsem kdy v českém filmu viděl. ()
Slavínský se po 2. světové válce stal mnohem méně sentimentální a více civilistnější, humor je v jeho filmech pak více intelektuálnější (všechny jeho tři poválečné filmy do roku 1948 se mi zdají z jeho filmografie evidentně nejsilnější). Adaptace Okénka je vydařená konverzačka, ovšem jindy hodně cynický a ironický Pivec (můj to oblíbenec) tu docela dost připomíná Haase. ()
Vladimír Slavínský po II. světové válce jen těžko hledal nová témata, jeho lidové, líbivé a kýčovité sentimentální příběhy z třicátých let by byly v poválečné době pro diváky asi už neakceptovatelné. Jedním z možných východisek byl návrat k tématům, která již naše filmografie vyzkoušela a která byla využitelná téměř v každé době. Slavínský se tímto směrem vydal již jednou, kdy námět původně využitý ve filmu Poslední mohykán přepracoval ve filmu Poslední muž s Jaroslavem Marvanem. Příběh váženého muže, který se za zcela výjimečných okolností opije a pak jen těžko rekonstruuje své činy, aby mu toto společenské faux pax posléze pomohlo získat vyvolenou, rovněž mezi takové příběhy patří. Sám Slavínský tento námět zfilmoval pod názvem Okénko s Hugo Haasem v roce 1933. Tentokrát do hlavní role obsadil Jana Pivce, vynikajícího herce, který však postrádal komediální dravost a umění vypointovat scénu k dokonalému vtipu. Jeho takřka dokonalé herectví je uhlazené i v případech, kdy by děj vyžadoval jistou hereckou živelnost. Posléze tak vznikl film, který přinesl spíše jen úsměvnou podívanou a vesměs průměrné herecké výkony (Josef Gruss, přehrávající Ota Motyčka), vedle hlavního hrdiny zaujmou snad jen Dagmar Frýbortová, Pavla Vrbenská a pak zejména František Kreuzmann v malé, avšak dokonale zvládnuté roli pacienta, který se bojí podívat za sebe. Dnes neordinuji byl posledním dokončeným filmem Vladimíra Slavínského, který se nakonec pod tíhou doby a po jen velmi vlažném přijetí předcházejících filmových počinů rozhodl natočit budovatelské drama. Jeho předčasná smrt pak učinila definitivní tečku za jeho bohatou, byť poměrně nevyrovnanou režisérskou prací. ()
Moc pěkný film, zdařilé zpracování povídky "Okénko" od Olgy Scheinpflugové, již jednou zfilmované pod taktovkou Huga Haase. Nevím, zda na Slavinského nějakým způsobem zapůsobila válka či něco jiného, ale jeho typický, filmový rukopis tu není znát... Dobří herci i příběh se zápletkou, milá atmosféra - jakoby to byla stále ta stará, bezpečná První republika... 72% ()
Jedna z posledních prvorepublikově-protektorátních limonád. Ničím mě to nezaujalo. Půvab němých filmů, kdy se tvůrci teprve učili zacházet s pohyblivými obrázky a zkoumali možnosti tohoto nového oboru umění, už nemá, a na to, že film může nést i nějaké sofistikovanější myšlenkové poselství, se ještě nepřišlo, aspoň ne v Čechách. Filmové triky byly prakticky neznámou věcí, takže film nemohl uchvátit vizuálem, a ženské se ve filmech ještě nesměly svlékat, pročež i tento bonus chyběl. V tehdejších filmech se nezřídka zpívalo. Zpěv je dodnes k slyšení ve starších filmových pohádkách, v některých parodiích a samozřejmě v muzikálech, což je zvláštní filmový i divadelní žánr, jemuž se vyhýbám. Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby se filmové umění vyvíjelo jinak a zpívané vložky by ve filmech dodnes byly samozřejmostí. Tak třeba píseň vetřelce z filmu Vetřelec: „Když na sebe pohlédnu, tak se musím pochválit...“ To se mu to snadno chlubí, když mu design dělal H. R. Giger. ()
Reklama