Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (1)

TV spot

Recenzie (128)

mortak 

všetky recenzie používateľa

Antigona, ale nikoliv v Thébách, nýbrž na českém venkově v padesátých letech. Stejné poselství jako v Sofoklovi - malí dočasní diktátorci se mohou na chviličku, na zlomek běhu světa, pokusit vnutit lidem své zákony, ale vždy je smete nakonec moc věčná přikazující. A pohřbít mrtvého, jak se náleží, patří k věčným zákonům určujícím podstatu lidství. Somr exceluje jako komunistický Kreon opájející se mocí (kříčí na sedláky "Hamouni", když právě ukradl statek), ale víc děsí zástup příživníků a slabých ("Proč já? Nemáte trochu svědomí"). Záverečná naděje (Pánové, zavíráme) vyznívá sice naivně, když si uvědomíme jak se Češi chovali za normalizace, ale právě síla víry v lepší budoucnost, kde se spojí tradiční s novým, dává tomuto vynikajícímu filmu, jednomu z vrcholů české kinematografie, zvláštní druh přesahu. ()

kikuka 

všetky recenzie používateľa

Film, ktorý evokuje Uhrove filmy 60tych rokov (svojou ponurou atmosférou) a zároveň (spolu s viacerými - i napr. Uhrovými Troma dcérami) "ohlasuje" jednu z tém nasledujúcej dekády - kritiku starostraníkov, kolektivizácie a osudy jej odporcov. Je tu však - oproti "nasledovníkom" jeden veľký rozdiel.Smútočná slávnosť sa neobmedzuje len na portrétovanie 40-50tych rokov za účelom ukázania, akí sú noví straníci úžasní a otvorení kritike svojich vlastných radov. Pekne odvíja líniu funkcionárov, ktorí boli, sú a (pravdepodobne) aj budú na svojich miestach bez ohľadu na ideologické vlny v rámci strany. Necháva však výrazne pocítiť jeden fakt: nech funkcionári jednajú z pozície sily ako chcú, ľudia si urobia po svojom, keď sa rozhodnú. Aj "§55" pochovajú v okrese, z ktorého bol vysťahovaný, a kde mu bol zoištátnený majetok. Zaujímavá je hlavná hrdinka - vdova, ktorá organizuje pohreb a o ktorej sa nedozvieme viac, než že to bola (je) dobrá žena a že ju mali (majú) ľudia radi. ()

Reklama

honajz2 

všetky recenzie používateľa

Ty čtyři hvězdy si to podle mě zaslouží, protože to je na ně dostatečně propracované podobenství, které ví, co chce říct, jak to chce říct a jak se dalo čekat - skončil s tím okamžitě v trezoru. Líbila se mi ta pomalá atmosféra, líbil se mi ten pomalý vývin příběhu, líbila se mi i práce s některými symboly, natočené to je taky naprosto skvěle a mezi klady určitě řadím i naprosto dostačující a příjemnou stopáž, protože kdyby to trvalo klidně jen o pár minut déle, začne to působit příliš rozvlekle - až tedy na případ, kdyby delší stopáž přinesla výraznější a silnější závěr). Takže ano, je to dobré a líbilo se mi to, ale nemůžu se ubránit dojmu, že zdejší vysoké hodnocení je dané spíš pověstí, jakou ten film má, než tím, že by to skutečně bylo tak kvalitní. Třeba Jan Němec natočil O slavnosti a hostech a Démanty noci, všechno má stopáž ještě o nějakou tu minutu kratší a oba ty filmy jsou propracovanější, silnější a hlubší, než právě tenhle, který z nich má hodnocení jednoznačně nejvyšší... Slabé 4* ()

Una111 

všetky recenzie používateľa

Smuteční slavnost - poslední cesta coby zadostiučinění za prožité bezpráví. A ačkoliv se smuteční slavnost de facto vydaří a hojnou účastí se stane jakýmsi protestem proti chřadnoucí vládnoucí moci, přesto se žádné zadostiučinění nekoná a v divákovi zůstává pouze pachuť hořkosti ze zmařených životů. Zmařených, poničených životů na obou stranách. Zároveň realistická ukázka české vesnice v těch "zlatých 60. letech". Jak je všechno ošuntělé, beznadějné, bez víry v Boha - všechno v troskách! - Film balada je pevně sevřený do tří částí, ani jedno slovo zde není zbytečné, ani jeden jediný obraz přebytečný. Jak forma, tak obsah bez hany a kazu! Vřele doporučuji! K vidění zde: https://prehrajto.cz/smutecni-slavnost-1969/5a97f0a515f2a ()

Madsbender 

všetky recenzie používateľa

"Jsme bezmocní, ale i tak jsme vinní." Vyhnem sa prirovnaniu k podobenstvu alebo antickej tragédii - všetci vieme, že to je presne to, čo Smuteční slavnost silne evokuje. Sugestívny psychologický obraz komunistickej spoločnosti, produkujúcej politických vydedencov, utekajúcich pred systémom, proti ktorému nedokážu efektívne bojovať, je totalitnou metaforou Sofoklovej Antigony plnou nenávisti, odpierania, obrovskej moci v rukách chladných byrokratov ale aj oslavou nezlomnej ľudskej vôle a súdržnosti v ťažkých časoch. Tak som sa tomu nakoniec nevyhol, ostatne iným spôsobom sa na túto surovú látku, postavenú na dokonalých hercoch a s krajne nebezpečnou témou hľadieť nedá. Ale je to aj neprikrášlený pohľad na obyčajných ľudí - aj tú smrť mu niektorí závideli. K dokonalosti mi chýbali len o kúsok vycibrenejšie dialógy (ale to je možno aj predlohou) a o trochu dlhšia stopáž. 85% ()

Galéria (3)

Zaujímavosti (7)

  • Zdeněk Sirový se koncem života proslavil švandrlíkovskou adaptací Černí baroni (1992), začínal však jako méně výrazný příslušník nové vlny 60. let. Adaptací románu Evy Kantůrkové „Smuteční slavnost“ z roku 1967 překonal léta dramaturgického tápání a postavil se po bok svým kolegům snímkem slučujícím syrovou baladickou stylizaci obrazu s citlivě vnímaným tématem nedávných společenských křivd. Práci na filmu ovšem dokončil v době, kde se jako následek okupace v roce 1968 začaly dít křivdy zcela nové. Mezi ně patřilo i rozhodnutí, aby místo do kin putovala Smuteční slavnost rovnou do trezoru a její tvůrce byl postupně odsunut do dabingu. Premiéry se tak film dočkal až v roce 1990. (Zdroj: Letní filmová škola)
  • Natáčelo se také v Jindřichově Hradci a Putimově. (xjert02)
  • Film nebyl schválen do distribuce, premiéra byla až v roce 1990. První veřejné promítání se uskutečnilo 16. listopadu 1989 na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (ČSFD)

Reklama

Reklama