Papierový mesiac

Něco tak roztomilého se jen tak nevidí. Návrat do starých dobrých časů amerického filmu, zdůrazněný i černobílou formou, která filmu nadmíru sedí. Skvělá Tatum O'Nealová, pohoda, radost z drobných zápletek a zádrhelů, které musejí dopadnout dobře, jde jen o to jak. Čert vem pravidla, když funguje souznění. (09.06.2012)

Príbeh otca a dcéry - herca a herečky O'Nealovcov, odráža príbeh v príbehu muža a malého dievčatka na ceste. Áno sú podvodníci, ale robia to s relatívnou nevinnosťou a sú dokonale rozkošní. Čaro medzi nimi je čiastočne dobré písanie a čiastočne ľahkosť, ktorú majú spolu. A je natočený s nostalgickou čiernobielou čistotou, dokonalým spôsobom pre éru veľkej hospodárskej krízy. Nie je to nič očividne hlboké, ale predsa sa to vryje do mysle viac než si myslíte. 8/10 (18.07.2023)

Zapadlý klenot, který v sobě snoubí hlavní trademarky Bogdanovichovy tvorby v jeho vrcholném údobí (na počátku sedmdesátých let) - inscenování v hlubokém prostoru, minimum střihu a důraz na vedení herců, z jejichž replik, gestikulace, pohybů či pohledů (!) pramení drtivá část energie na plátně. Ačkoliv se jedná o příběh zasazený do období hospodářské krize, režisér ji nevyužívá k prvoplánovým citům (potenciálně citově silné momenty samy postavy shazují), ani k analýze. Historie se jakoby odehrává v pozadí, v dalších plánech. Z trudných podmínek Ameriky tehdejší doby se do popředí dostávají pouze trsy, které slouží k pečlivé charakterové drobnokresbě ústřední dvojice (možná) otec - (možná) dcera a podvratné hře s divákovými sympatiemi, když i přes znalost dějinného kontextu nám jejich konání díky humorné nadsázce nepřijde odpudivé. Snímek o dospívání, potřebě blízkosti s jiným člověkem, zodpovědnosti. Také součást retro vlny Hollywoodu na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Svérázné, bez patosu, s kupou lásky ke starším filmům, k minulosti ohleduplné, ale bez nostalgie a příkras. (04.09.2016)

Spolu s "Posledním filmovým představením" můj nejoblíbenější film Petera Bogdanoviche. Půvabná road movie v podání skvěle sehrané dvojice (aby ne když si ji zahráli táta s dcerou) plná laskavého humoru i dojemných scén (ale bez jakéhokoliv laciného sentimentu). Divák při tomto snímku opravdu pookřeje a mladičká Tatum je nezapomenutelná, toho "zlatého plešouna" dostala oprávněně. Neopakovatelným způsobem zobrazená atmosféra třicátých let minulého století, perfektně "pasující" hudba, výborná kamera - prostě moc povedené retro a lahůdka k pokoukání. (15.05.2019)

… a jsem v pokušení přihodit i pátou, tahle tak trochu variace na Chaplinova Kida je totiž roztomilost sama a jestli jsem u prvního Bogdanovichova filmu váhal, co mi vlastně chce říct, a z druhého chytl takovou depku, že už se mi k němu nechce vracet, Paper Moon jsem si naopak okamžitě zařadil do škatulky opakovaně použitelných psychických povzbuzovadel a už teď se těším, komu všemu ho pustím a jak mu taky udělá dobře. Láskyplnou retro stylizací „předstařený“ biják, který už tím pádem snad ani dál stárnout nemůže – dneska by se nedal natočit o nic moderněji – má možná jedinou paradoxní vadu na kráse, a sice že ta idylka je snad až moc idylická; každé potenciální větší drama nebo silnější emoce se hned obrátí v žert, tíživá realita hospodářské krize je tu sice v náznacích přítomná, ale jen jako rozostřené pozadí a odrazový můstek k dalším duchaplnostem, jako ta rodina s porouchaným autem, kterou ústřední dvojice míjí na silnici. Zmíněný Chaplin tyhle věci myslím dokázal bez újmy na roztomilosti vyvážit o něco líp. (25.02.2019)