Bez roucha
Noises Off...
Réžia:
Peter BogdanovichKamera:
Tim SuhrstedtHrajú:
Carol Burnett, Michael Caine, Denholm Elliott, Julie Hagerty, Marilu Henner, Mark Linn-Baker, Christopher Reeve, John Ritter, Nicollette Sheridan (viac)Obsahy(2)
Sardinky, na scénu! aneb Prkna, která znamenají totální zmatek. Divadelní režisér Lloyd Fellowes zkouší s malým hereckým ansámblem komedii nazvanou Bez roucha. Je to oddechová fraška, ve které je ovšem mimořádně důležitá souhra všech účinkujících: každé dveře se musejí otevřít v pravou chvíli a talířek se sardinkami musí být vždy na tom správném místě. Jinak vznikne místo komedie naprostý zmatek. Už při zkouškách je zřejmé, že složitá jevištní choreografie vysoce převyšuje síly zúčastněných herců. Ti se totiž místo na hru často soustřeďují na své osobní problémy. Notorický alkoholik Selsdon Mowbray, který hraje zloděje a věčně není k sehnání, kolegům na jistotě také nepřidá. Navzdory všemu nakonec přece jen dojde k premiéře a soubor vyrazí s inscenací na turné po Spojených státech. Když se však po měsíci Lloyd přijde neohlášeně podívat na představení, nemůže uvěřit tomu, co vidí na jevišti a především za scénou… Klasickou divadelní komedii Michaela Frayna převedl na filmové plátno režisér Peter Bogdanovich, jenž přitom vycházel z londýnské a newyorské inscenace Michaela Blakemorea. V hlavní roli zoufalého divadelního režiséra se zaskvěl Michael Caine. Fraynova hra je českým milovníkům divadla dobře známá především z legendární inscenace Jiřího Menzela v Činoherním klubu z roku 1986. (Česká televize)
(viac)Recenzie (53)
Tak sorry, omlouvám se všem zdejším pětkařům, ale po včerejší zhůvěřilé inscenaci v Divadle Moravskoslezském ze kterého jsem odešla po 1. dějství jsem si vysloveně hledala nějaké jiné zpracování této frašky s velkým F, abych si doslova spravila chuť a víru v dobré divadelní představení. No ovšem nedostavilo se nic moc. Oproti tomu divadlu v režii Vojtěcha Štěpánka, které bylo tragické a které doslova kopírovalo tento film ovšem bez jednotlivých nuancí a vysvětlení tohoto snímku, toto bylo naprosto "jiné a trochu lepší". Čekala jsem však poněkud vyšší zážitek a ten se nedostavil. Zřejmě nejsem pro frašku stavěná ať tu divadelní nebo televizní. Za mě nespokojených 50% ()
[2019-11-06] * Intenzivní. Velice intenzivní. V první polovině sledujeme generálku divadelního představení. Hra sama o sobě má spád a přesné časování, jedny dveře se zavírají a druhé už otvírá jiná postava, která nemá tušení, co se před chvílí odehrálo. A tak pořád dokola. Do toho občas někdo vypande z role, a to vše v ohromném tempu. Ve druhé, ještě zběsilejší části sledujeme reprízu téhož představení, tentokrát ovšem ze zákulisí. Herci mají menší krizi, a tak si dělají naschvály. Před notorikem ukrývají lahev, která se k němu každou chvíli zase zakutálí. A to vše stíhají v těch několika vteřinách, kdy nejsou na scéně, a zase běží se svou replikou otevřít ty správné dveře. Stíháme je sledovat jen díky tomu, že už hru známe, a tak se jí nemusíme tak zabývat. Do třetice vidíme reprízu, kdy už toho mají všichni dost a představení úplně vykolejí. Opět si to můžeme vychutnat jen proto, že už jsme hru dvakrát viděli. Geniální. Neumím si představit, jak se to dá zahrát v divadle naživo. ()
'Noises Off' je love letter divadlu. Michael Caine hraje režiséra, který režíruje to, co by se dalo nazvat divadelní katastrofa. Vše jede celkem narychlo, nedotažené. V první třetině představuje zkoušku hry a na paškál si film bere vše okolo divadla tak bravurně, že vás to hned od začátku chytí. John Ritter v roli herce, který říká hodně, ale neřekne nic (trochu jako variace na Jacka Burtona Kurta Russella z Big Trouble in Little China, který jakožto hlavní (akční) hrdina "nemá odpovědi, zato ale hodně otázek"). "No, but here we are. We're all thinking "My God, we open tomorrow!" We had two weeks to reherse. We don't know where we are, but, my God, here we are." (...) "Lloyd, my darling, are you allright?" "I'm starting to know what God felt like when he sat out there in the darkness, creating the world." "And what did he felt like, Lloyd, my dear?" "Very pleased, he'd taken his valium." (...) "And God said: where the hell is Tim... And there the hell was Tim." Christopher Reeve v roli jemné duše, Nicolette Sheridan, která většinu filmu pobíhá ve spodním prádle s podvazky a v lodičkách: "Oh, it's you." "Of course it's me. You put me in there in dark with all black sheets and things." "But, darling, why did you locked the door?" "Why did I locked the door? Why did you locked the door?" "I didn't locked the door." "Well, someone locked the door." "Anyway, we can't stand here like this." "Like what?" "In your underwear." "OK, I'll také it off." (you are so my girl, když chodíš po čtyřech ve spodním prádle a hledáš, hledal bych s tebou a pak v tobě) "BAG!" "What? What? What is it?!" "BAG." "BAG?" "BAG, BAG!" "WHAT DO YOU MEAN, BAG, BAG?" "A BAG BAG BAG!" "WHAT BAG?" " NO BAG?!" (im dead) (...) "Darling, where have you been? I've been going mad. Look at the state I'm in." (...) "I don't understand why the sheik looks like Philiph. (....) Bože, this movie is so funny, it makes me wanna write a comedy play! V druhé třetině se přesuneme do jednoho z představení, kam režisér zamýšlí zajít pouze jako divák, nicméně je chaotickým, ansáblem donucen jít režírovat a sledujeme tak pro změnu vše zpoza jeviště, jako jsme to předtím sledovali zepředu, během zkoušky. Nicméně, někteří herci jsou na nože, což přidává element a dynamiku do už tak chaotické hry. Postavy se střetávají a míjí, aby tvořily maximální komediální efekt, nicméně skutečné životy a jejich aktéři do hry zasahují ještě o to více a člověk vidí i celou tu improvizační stránku divadla, vše se propíjí. Film jako tenhle by se dal geniálně pouštět na filmových i divadelních školách. (...) Třetí část pak uzavírá film logicky ukázkou samotné hry. Kam se ale opět propíjí osobní věci představitelů, které tak pak logicky zasahují do děje. A ve hře, která je tolik vypulírovaná okolo toho, kdo se kdy a kde objeví, nebo neobjeví v daný moment, to způsobí absolutní chaos. Připomnělo mi to 'Living in Oblivion'. Tenhle snímek ale sází na humornou překombinovanost ad absurdum a zběsilé tempo, které to ženě do next levelu. Epilog pak uzavírá show větou, kterou už jsem slyšel z vícero úst, že poskládat hry dohromady, ať už jde o divadlo nebo film, je vždy takový, svého druhu, zázrak. () (menej) (viac)
Tempo srovnatelné snad jen s tím nejlepším Wilderem (Rad, dva, tři nebo Někdo to rád horké) dává tomuto "mladistvějšímu" snímku punc nezapomenutelnosti. Film se dělí takřka rovným dílem na třetiny, z nichž nedovedu vybrat tu nejlepší a na rozdíl od některých mi závěr nepřišel přehnaný. Některých vtipům jsem se zasmál opravdu hodně, je to sympaticky obsazený a klidně bych si ten film pustil znovu._____ EDIT: Pustil jsem si to znovu a musím zvednout na pátou hvězdu, protože obdivuju scénář, který je v jednotlivostech k popukání a jako celek neuvěřitelně soudržný. První část (poslední zkoušení divadelní hry) představuje podklad pro část druhou, která se odehrává za kulisami a může tak divák nahlédnou do zákulisí herců, kteří jsou při hraní zaměstnaní svými spory, které vznikly ze žárlivosti. Brilantní načasování každého gagu v druhé části je však překonáno částí třetí, kdy sledujeme celou divadelní hru z pohledu diváka - hru, která se v základu pokazila. Prostě na prknech, které znamenají svět, zavládne neskutečný zmatek a v té chvíli začíná opravdová fraška a třeskutě vtipná podívaná. Doporučuji dvakrát, teprve potom vynikne, jak skvěle je to vše promyšlené a hlavně načasované. 95% ()
Režisér Lloyd Fellowes (v podaní Michaela Caina) sa snaží uviesť svoju hru na divadelné dosky. Jeho fraška je dobre napísanou fraškou, má bok po boku kvalitných hercov, no … zabúda na jedno, na ponorkovú chorobu. Keď v roku 1992 prišiel dnes už 73-ročný Peter Bogdanovic, tvorca známych filmov ako … a čo ďalej, doktor? či Maska s Fraškou (Noises Off ...), tak by málokto tušil, že to bude posledný úspešný film tohto amerického experimentátora. Bogdanovich, zrovnávaný so Scorsesem, si opätovne vytvoril to „svoje“ a podľa seba – podobne ako napríklad Federico Fellini v Skúške Orchestra i on zobrazil dianie vo vnútri uzavretého kolektívu, na rozdiel od Fellinho sa však na to Bogdanovich pozrel cez podstatne humornejšiu optiku. Napriek tomu, že mnohé veci zveličil a dotiahol do „fraškovitej“ krajnosti, tak sa mu podarilo stvárniť život divadelníkov mimo javiska. Bogdanovichova Fraška dovoľuje divákovi spoznať zákulisie divadelného predstavenia – od prvých skúšok, cez premiéru až po turné po rôznych mestách a štátoch. Podobne ako u Felliniho smeruje všetko od toho pokojného (prvé skúšky), k tomu nepokojnému (turné), čoho dôsledkom je ponorková choroba i nevyspytateľné vzťahy. Herci sa schádzajú a rozchádzajú, milujú a nenávidia, respektujú i podrážajú. Fraška začína v zákulisí, teda mimo očí divákov v divadle. Herci ešte myslia na „svoju“ hru a nedovolia, aby ich osobné spory nejako ovplyvnili ich profesionálny výkon. Všetko však smeruje ku katastrofe „fraškovitých“ rozmerov – skutočná zábava totiž začína, až vtedy, keď herci svoje spory presunú priamo na javisko, čím ovplyvnia aj hľadisko – to si totiž nemôže byť isté, čo je predstavenie a čo je realita. Čo je divadelná fikcia a čo skutočný život. Hranice medzi tým, koho herci hrajú a kým sami sú sa stierajú. Ani Lloyd Fellowes nedokáže zabrániť katastrofe … hoci, čo je to vlastne v tomto prípade katastrofa? Mohlo by sa zdať, že najväčšia katastrofa pre režiséra je to, že do jeho predstavenia herci prenesú svoje osobné spory. Vo Fraške to samozrejme neplatí, keďže aj to, čo sa zdá byť vopred jasným sa mení. Fellowesov naoko dokonalý scenár s dokonalými hercami dostane trhliny, keďže herci sú nútení improvizovať a zdá sa, že ich improvizácia je pre divákov viac zábavná než „sterilný“ Fellowesov scenár. V konečnom dôsledku tak samotní herci vytvoria lepšiu hru, než ju vytvoril režisér. Divácky zaujímavejšiu, zábavnejšiu, atypickejšiu – jednoducho povedané väčšiu Frašku. Ich vlastné osobnostné rysy, neustále spory, nenávisť i naschvály vytvoria paradoxne oveľa koherentnejší celok, než bola Fellowesova hra. Na konci už nič nie je ako na začiatku, pôvodná hra sa vyvinula, doznala výrazných zmien a herci našli určitý konsenzus ako medzi sebou žiť. Kým teda na začiatku sa nemenila hra a menili sa vzťahy, tak na konci sa menila hra a vzťahy získali stabilitu. Pokiaľ vás zaujíma ako môže vyzerať zákulisie divadelného predstavenia a kam až Fellowesove Fraška došla, tak môže pre vás dnešný tip znamenať príjemne strávených 101 minút. Najznámejšími tvárami tohto filmu sú okrem spomínaného Michaela Caina aj Christopher Reeve (originálny filmový Superman) či John Ritter známy z filmov Santa je úchyl! Či Ten chlapec je postrach. Čítajte viac: http://cifersky.blog.sme.sk/c/328619/Zaujimave-filmy-2-Peter-Bogdanovich-Fraska-1992.html#ixzz2TevGbiYo () (menej) (viac)
Galéria (16)
Zaujímavosti (1)
- Peter Bogdanovich původně nabídl hlavní roli Dotty Otley Audrey Hepburn. Kvůli humanitární činnosti pro UNICEF odmítla a nahradila ji Carol Burnett. Annie Potts byla obsazena do role Belindy, ale kvůli autonehodě musela být přeobsazena Marilu Henner. (kenny.h)
Reklama