Olověný chléb

Tohle je opravdu hodně špatné, těžko uvěřitelné. Uvědomělost a světonázor dětských hrdinů (snad i těch v plenkách) jsou neskutečně plakátovité a tezovité až běda... Pokud by taková dítka skutečně existovala, byla by jen skvělým důkazem, že vymejvat mozky uměli soudruzi dokonale. Ale tohle se fakt nedá, není to socialistický realismus, je to socialistický surrealismus. A pro diváka dnešní doby snad socialistický dadaismus. (02.12.2011)

"Pamatujte, že rudá barva znamená vydržet až do konce." Tak taková oduševnělá a vyzrálá poselství si vzájemně předávala dítka školou povinná a často i bosá... být o něco málo naivnější, rovněž bych snil o chvíli, kdy by mou nenávist vůči buržoasnímu masarykovskému československu chlácholila jen rudá barva pionýrského šátku, který by mi na krku vázal osobně James Dean východního střihu - Vilém Besser. Nežil jsem v meziválečné době coby dělnické dítě, takže nemohu posoudit míru tendenčnosti a demagogie tohoto filmu. Dobrý Miloš Nedbal jakožto průmyslník a vykořisťovatel. Hudba Jiřího Šusta je nezvykle dramatická a Jiří Sequens se držel svého standardu. Prvorepublikový milovník František Vnouček si opět zahrál "záporáka". Zajímavý pohled je na Miloše Kopeckého a mladičkou Janu Brejchovou. (17.11.2011)

Olověný chléb je film z doby nejtvrdší totality v ČSL. Na rozdíl od ironické hudební komedie ZÍTRA SE BUDE TANČIT VŠUDE, je tohle dramatický film o stávce proti propouštění ve fabrice. Hlavními postavami jsou náctiletá děcka, takových 12-18 let, která svými "hrdinskými" činy a slovy připomínají hrdiny z foglarových knížek. Akorát že tohle je dobová umělá přetvářka, které ty děcka ani nemohly rozumět. K tomu tahle komunistická sračka je ještě navíc točena se špatnou kamerou, všechno je to takové tmavé, a to i ty scény, které se odehrávají ve dne. Jedinou slušně zahranou scénou je ta v závěru v Rudých Letnicích, kde se střílelo do dětí (a tohle jsou právě ty filmy z 50. let, které prý ukazují pravdu...). Přitom to v 50. letech bylo přesně naopak, převážně na čsl. hranicích s Německem, kde otroci tehdejšího režimu zabíjeli agenty a rodiny prchající na západ. Za zmínku tohoto filmu tak možná leda stojí, že se jedná o filmový debut Jany Brejchové a je to jediný film, ve kterém hrál Hynek Bočan. [191. hodnocení, 15. komentář, 36%] (22.08.2019)

Dvě hvězdy za exteriéry a Miloše Kopeckého jako šik policejního velitele v padnoucí peleríně. K historickým událostem samotným viz tento článek z LN: Rudé letnice – správně proletářský název (04.07.2020)

Film „Olověný chléb" zaujímá v československé filmové tvorbě pro děti a mládež zvláštní místo. Je to první politický film pro děti; jsou v něm ukázány poměry za buržoasní republiky a vysvětlena podstata boje dělníků za právo na práci. Těchto problémů se dosavadní filmy pro mládež buď vůbec nedotýkaly, nebo je zjednodušovaly (na př. „Zelená knížka" v režii Josefa Macha, natočená podle dětského románu Václava Řezáče). Autoři filmu vycházeli z konkrétních událostí: vylíčili jednu ze stávek, jimiž se dělníci bránili proti továrníkům, a vylíčili jednu ze srážek dělníků s četníky. Byla to srážka v Radotíně v dubnu 1930 při slavnosti komunistické mládeže „Rudých letnicích", kde výstřely četníků poranily dvě děti a tři komsomolce. Film nechce být ovšem historickým dokumentem této události, ani rekonstrukcí radotínského případu; je volným uměleckým zpracováním fakt, charakteristických pro buržoasní republiku. Velkou pozornost věnovali autoři filmu kresbě prostředí, ve kterém dělnické děti na periferii vyrůstaly; správně zdůraznili pozornost, s jakou komunistická strana pečovala o dorost. — Film „Olověný chléb" nejenže řekne mnoho našim dětem a pionýrům, neboť v něm poznají skutečnost, kterou sami nepřežili a o které již dnes málo slyší, ale dospělým divákům připomene období hospodářské krise, období nezaměstnanosti, stávek a krvavých srážek dělníků s policií v buržoasní republice. ... POZNÁMKY: Alena Bernášková byla za svůj první román „Cesta otevřená" vyznamenána v r. 1951 státní cenou. Druhý její román „Děti velké lásky" byl napsán pro mládež a byl současně zpracován jako filmový námět. — Jiří Sequens je prvním z generace mladých českých režisérů, který přistupuje k filmové práci připraven odborným studiem na sovětské filmové škole VGIK. Prvním jeho dlouhým hraným filmem byl příběh jedné traktoristky „Cesta ke štěstí"(1951). Filmový přehled 16/1954 (08.01.2009)