1492: Dobytie raja

Ridley Scott dokázal natočit úchvatnou cestu časem do doby, kdy Columbus objevil Ameriku. Ukázal nám svět barevný, nezničenou přírodu, obrovské lodě, dokonale zahraného Columbuse a úžasnou hudbu "boha" Vangelise, který za ni měl dostat Oscara a je hanba, že celý snímek nedostal žádnou nominaci. Vizuální nádhera s nezapomenutelnou hudbou... (05.06.2004)

Výstavba děje si zřetelně říkala o chronologické dobrodružné drama, ovšem Ridley zalomením syžetu převedl film na psychologii tzv. prvního světového humanisty. Muže věřícího, spíš než ve víru, ve své síly a ve vlastní rozum. Mořeplavce, skrz kterého postihl Ridley všechny prazákladní témata lidství – středověk vs. renesance (rozkošná scéna s nevěřícím prelátem vedle glóbu), realita vs. ideál, zlořád vs. humanismus, fantasie vs. pragmatismus. A zejména paradox humanismu a renesance, nesměřující od středověku ke spáse, alegoricky od peklu k ráji, ale obráceně. Ano, ta věčně vychvalovaná renesance byla doba, kdy se všechno zvrtlo a my lidé posledních století za to neseme následky. Neseme si s sebou ztrátu romantiky a iluzí, ztrátu rytířů a hrdinů... renesance kupříkladu zapříčinila vznik konvencí, norem, nebo podvojného účetnictví - příšerná ustanovení a doslova voda na mlýn byrokratické a sešněrované Evropě dneška (a tuhle ideu Ridley kulantně podchytil). Jak vidno, středověk měl mnohé co do sebe. 1492: Dobytí ráje je tedy vpravdě dílem pro poslední romantiky, vizionáře a snílky současnosti, dílem mainstreamově filozofickým, v němž Ridley objevil sám sebe, a to přesně mezi Novým světem Malicka (utínání scén před klimaxem, askeze a zkratka, „herzogovské" rozvíjení děje skrze obraz) a svými pozdějšími pop-historickými konstrukty v čele s Gladiátorem (starosvětsky doslovné a formálně vytuningované dobrodružství). Ridley si sice k suverenitě dopomáhá famózní hudbou Vangelise, která si film místy zcela přisvojuje (pokud se tvrdí, že dobrá hudba = 70% kvality filmu, zde je třeba ještě takových 20% přidat), ale to nemění nic na tom, že je 1492: Dobytí ráje vrcholně odvyprávěné dílo, které řadím co do pohnutí divákem vedle Alexandra Velikého (2004) a Posledního Mohykána. Korunuje to shakespearovský dialog v závěru, kde Sanchéz (Armand Assante) s Kolumbem polemizuje o tom, kdo parazituje na systému a kdo skutečně popohání svět kupředu („You're a dreamer..."). Geniální film - pro mnoho režisérů by znamenal vrchol tvorby, pro Ridleyho je kupodivu jen jedním z mnoha. (21.02.2008)

Obrovské komerčné fiasko tohto majstrovského diela autora prvého Votrelca a Blade Runnera je pre mňa doteraz záhadou. Snímku, ktorú každý pozná skrz Vangelisov soundtrack, avšak málokto ho v skutočnosti videl. Ridley Scott natočil príbeh Krištofa Kolumba (Gérard Depardieu) ako ambiciózny, vizuálne skvostný a premýšľavý portrét človeka, ktorý chcel vybudovať raj, no stvoril peklo. Aj po rokoch úžasný zážitok, ktorý si nezaslúži byť zabudnutý. (16.03.2016)

Mělo to být monumentální pětihvězdičkové a Oscary ověnčené veledílo. Ale skutek utek. Není to sice vyložený propadák, ovšem žádný velký hit se nekonal. Film je snad až příliš dlouhý, místy se divák dokonce nevyvaruje ani nudy a nemůže to zachránit ani standardně dobrý Depardieu v hlavní roli. Mimochodem, Michael Wincott je coby hlavní padouch skutečně působivý. Absolutně dokonalá je ale jen Vangelisova hudba. Je to tak na 70%. (17.07.2002)

Film, který u mě 1. doplatil na to, že nádherný Vangelisův soundtrack jsem znal dlouho před jeho zhlédnutím. 2. V oslavách 500 výročí Kolumbovy výpravy přenáší vše špatné na ostatní postavy a dělá vizionáře a charakterního člověka z brutálního conquistadora, který byl za prováděnou genocidu a mocenské ambice souzen dokonce i podle dobových zvyklostí. Spoluvytváří mýtus z něčeho, co jen těžko hledá ospravedlnění a nějakou nadčasouvou symboliku skrze filmové umění. (23.03.2005)