Alice tu už nebýva

V první řadě si je třeba uvědomit, že tohle je naprosto atypický Scorsese. Svým způsobem natočený na zakázku. Ženské osudy nikdy nebyly tím primárním v Scorseseho hledáčku, ovšem nějakou představu o tom Martin samozřejmě má. Proto se ve snímku vlastně jedná o cestu Ellen Burstyn, která se postupně střetává s několika typickými Scorseseho mužskými charaktery - manželem počínaje, Keitelovým cholerikem pokračuje a kovbojem Krise Kristoffersona konče. Z hudební i režijní stránky tu ovšem většina typických Scorseseho ingrediencí nechybí. (20.06.2006)

Mladý Martin Scorsese, mladý Kris Kristofferson, mladý Harvey Keitel. Alice po smrti manžela touží se vrátit do města svého mládí, kde působila jako barová zpěvačka. Pro jejího syna to znamená ztrátu kamarádů, takže z cesty není nadšen. Na první zastávce se Alice v baru zaplete s mladým mužem, ze kterého se vyklube ženáč a násilník. Narychlo tedy opouštějí další štaci. V dalším městě získá Alice práci servírky a kromě práce má naději na další vztah. Tentokrát s rančerem, který vypadá solidně. Jenže nic není, jak se na první pohled zdá. (10.07.2020)

Teda Jodie Foster bych vážně nepoznal - celý film jsem byl v domnění, že je to kluk s ženským jménem (a říkal jsem si, proč má proboha na konci sukni?:)) Film je to dobrý, akorát mi přišel místy vztah matky/syna trošku moc "americký", ale nějak ohromně mi to nevadilo. A jak dá ke konci Kristofferson tomu nesnesitelnýmu klukovi přes zadek, já bych udělal uplně to samý a možná bych jí švihnul rovnou i Alici (teď jsem krásně cynickej). Ba ne, Alice je s citem napsaná postava, která opravdu (díky Burstynové) žije a nenechá vás chladnými. Také mě ohromila kamarádka v podání Diane Ladd, jejíž pláč byl tak strašně opravdový až se vám z toho chtělo plakat taky (při scéně "telefon", kdy se rozpláčí obě herečky najednou jede až mráz po zádech. Řekl bych, že jsem "lepší" a upřímnější pláč ve filmu neviděl). A myslím si, že tenhle film se musí líbit hlavně ženám, a kdyby se Alice na ty chlapy opravdu nasrala a hned na začátku odjela s kamarádkou, tak jsme se mohli koukat na alternativní Thelmu a Luisu. (09.03.2007)

Scorsese s príšerne pomalým tempom a ešte aj o životných peripetiách a rozhodnutiach ženskej duše...Tento film mi až tak nesadol, aj keď jeho úmysel bol viacmenej úderný, scenár chválihodne vypointovaný aj herci boli O.K..Vo filme dominuje jednoduchosť, tá však môže miestami aj nudiť, ako sa stalo aj v mojom prípade, dokonca ani z Ellen Burstyn nie som extra nadšená - hystéria jej vyšla, no ostatné emócie som mala problém rozoznať, chvíľami som nevedela, či sa smeje alebo plače. Nie je to žiadna psychologická sonda do ženskej duše, skôr priemerne popisujúci snímok z dielne Martina Scorseseho. (02.02.2010)

Námětově trochu odlišný, stylisticky ale stále ten "stejný" Scorsese. Již úvodními titulky a první scénou ukazuje svou režijní brilantnost, kdy krátkou zmínkou dětství hlavní hrdinky Alice upomíná na klasická 40. léta a jejich uzavřenou formu (formát 4:3), aby pak skokem do 70. let a kamerovou jízdou na domy v Socorru za zvuku All the Way from Memphis od MOTT THE HOOPLE připomněl totální obrat do formy otevřené. Jako v předešlých Scorseseho filmech i zde hraje dominantní roli právě hudební soundtrack, což je ještě umocněno tím, že pro hlavní hrdinku je muzika téměř jediným možným živobytím. Scorsese využívá hudebního podkladu jako důležitého charakteristického prvku oné doby. A tak můžete po několika letech od zhlédnutí zapomenout na dokonalost jednotlivých technických parametrů, stylistickou opojnost či obsahovou mnohovrstevnatost, v hlavě vám ale budou stále znít songy jako The Plea od CHANTELES (Kdo to klepe na moje dveře), Jumpin' Jack Flash od ROLLING STONES (Špinavé ulice) nebo již zmíněný All the Way from Memphis od MOTT THE HOOPLE. (13.02.2011)