37,2 zrána

Roky jsem s filmem neměl tak k posrání dobrej zážitek – ve smyslu skutečnýho prožitku, neomezujícího se na klasickou frázi „je to prostě dobrej film“ (ač je mi jasný, že je to ryze subjektivní záležitost). Vzal bych to v bodech: Beineix je bezprostřední, naturalistickej, umělecky sebevědomej a taky trochu praštěnej - nebo je takovej prostě celej jeho film. Banální setkání se v něm často zvrhnou v komicky výstřední/absurdní situace, který lítají někde za pomezím uvěřitelnosti, nicméně řeknou přesně to, co říct mají. /// Je tu nadměrný množství nahoty a sexu, aniž by to působilo samoúčelně; film je všeobecně hodně otevřenej. /// Ztvárnění součástek a kontrastů extrémního vztahu se tu rozkrývá v celý paletě: stereotypně žijící třicátník vs impulsivní dvacítka; smířenej a neúspěšnej umělec versus živelná múza s nadšením; racionální versus iracionální; ochota učinit cokoliv versus nejasnost blížící se hranice (sebe)zničení. /// Béatrice Dalle je nepopsatelně nádherná a stejně nepopsatelně hraje - jeden by okamžitě věřil, že musí bejt psychicky narušená i ve skutečným životě. Ještě jsem neviděl tak apokalyptickou femme fatale s naprosto vykloubenýma emocema. /// Celej film ÚŽASNĚ vypadá. Ne proto, že by v něm byly krásný scenérie a nákladný kulisy – Beineix „jen“ má pro obraz fantastickej cit. Barevná paleta, kamerový úhly i pohyby, celá mizanscéna, všechno je každou vteřinu bezchybný a drží kontext s děním (už jen rámec příběhu, kdy se začátek odehrává na prosluněný pláži a konec… ne, žádný SPOILERY nebudou). Dokázal bych z toho vytípat celou řádku screenů, který bych si hned pověsil na zeď – a to je ten film čtyřicet let starej. /// Film má dvě verze a já rozhodně doporučuju tu tříhodinovou. Je v ní víc absurdity a zatahuje do ještě větších extrémů výstupy Zorga i Betty, ale TO je právě dobře. /// Závěrečná scéna se už teď zařadila k mým nejoblíbenějším, protože strašně krásným způsobem naznačuje, že si i z těch největších sraček musíme odnést kousek něčeho důležitýho. (11.03.2023)

Zvláštní rozporuplnost, rozpolcenost; a to ať už přihlížíme k přiměřené / nepřiměřené stopáži mnou viděného režisérského sestřihu, bereme příběh doslovně či komplikovaněji atd. Betty Blue je neuspořádaný mix všeho, co do sebe může nepochybně láskyplný vztah dvou hlavních protagonistů a filmové plátno nevyjímaje absorbovat (s trochou přehánění samozřejmě). Mám-li se zabývat doslovným výkladem viděného, pak film Jean-Jacques Beineixe lehce pokulhává (Betty Blue je navzdory komediálním předpokladům na míle vzdálená realitě) a nakonec i nedostává (potažmo hlavní mužská postava Zorg) svým závazkům, přičemž opravdu mám s jednoduchou interpretací závěrečné tragédie problém. Přistoupí-li však divák k Betty Blue s jistým odstupem a pojme určité pasáže či příběh spíše jako uzavřený okruh jedné mysli / metaforicky, Betty Blue i přes natahovanou stopáž režisérské verze vítězí (samotný film v podstatě vítězí už jen tím, že nějakou alternativu nabízí). Pokud je Betty a spol. Zorgova byť jen sebemenší fantazie (dokonce už sám autor knižní předlohy Philippe Djian jisté "splynutí charakterů" připouští), snímku to spíše prospívá, ale je-li u vás nezbytný racionální a jednoznačný výklad, Betty Blue se coby filmu ani tak vyhýbat nemusíte... │80% (12.01.2012)

Stylová plážová chajda s přímým přenosem do léta, žití ležér a momenty, které dokážou uchvátit... jenže, takové plýtvání životem se musí někde projevit - na jednom více, na jiném méně... ostatně, ani Zorg si neudržel laťku velkorysosti ve stejné výšce až do úplného konce, není-liž pravda? Nemilým překvapením bylo zjištění, jak je Francie vlastně ošuntělá a ani bimbas v každém třetím záběru nebyl s to ukrátit nekonečno režisérské verze, ba právě naopak. (30.11.2016)

Očarujúce, hypnotické a veľmi, veľmi podmanivé dielo. Aj napriek dlhej stopáži som sa nenudil ani chvíľu. Nuž čo, tie najlepšie príbehy píše sám život a povedzme si rovno, obaja ústredný herci boli úžasní, hlavne Béatrice Dalle, ktorej postava ma previedla nie cez jeden, ale minimálne niekoľko typov psychotických porúch, a to pekne odstupňovane, od minimálnej poruchy až po ten smutný záver. No nádhera. Čo sa týka konca, po dramatickej stránke sa mi tam zdalo toho málo, vzhľadom na kolosálnosť celého príbehu sa mi to žiadalo dokončiť až do drámy antických rozmerov, a to by bola už emocionálna bomba. Nevadí, aj tak ide o nezabudnuteľnú záležitosť. 85/100 (10.11.2016)

Přiznávám se, že kratší stopáž bych uvítala, ale když jsem o té dvojici přemýšlela trochu delší dobu, tak jsem si uvědomila, že Jean-Jacques Beineix si přál, abychom se s nimi dokázali maximálně sžít a mimo jiné možná dokázali i pochopit závěrečnou, finální část. A tak jsem s nimi natírala těch xxx domků růžovou a bleděmodrou barvou, sdílela jejich lásku, svérázný způsob života, snění při západu slunce se žlutým mercedesem a hlavně jsem sledovala tu neodolatelnou, hravou, divokou, běsnící, něžnou a krásnou Betty Blue a postupný i když ne až tak překvapující vývoj událostí (vzhledem k její chorobě), který dokázal silně zacloumat nejen Zorgem, ale i mnou. Je to jeden z těch filmů, kde budete potřebovat velkou dávku empatie a trpělivost k tomu, ale věřte, že to stojí za to. (25.06.2014)