Juríka

V dobré víře jsem se díval, a teprve zde se dočetl, že jen na druhou polovinu, a dozvěděl se obsah té první. A tak jsem v podstatě nedíval na film, ale na sled šotů (podle Wikipedie "obrazová zpráva a časově nejkratší a základní žánr audiovizuálního projevu.), přičemž každý nesený progresiví ideou, vyvíjející se z té předchozí, ale zakotvené ve stejném symbolu, podle autora Šindži Aojamy je jím touha po obrození vlastního života. Když Kozue a vzápětí i Naoki (ten se ho pokusí dokonce i řídit) nasednou do autobusu, který byl prvotní příčinou jejich traumatu, tušíme, že jsme na dobré cestě. Pohyb, zvířata, moře, ale i vražda a spor; to všechno jsou indikace návratu do života. Pozn. 1 - Jared Rapfogel (2001) komentuje scénu, která i mě mimořádně zaujala, a která svojí estetikou mi připomněla fotografie Josefa Koudelky: "Thinking back on Eureka, what comes back most vividly for me is an extended scene on a hillside rising from the road where they’ve parked the bus to rest. For some time, the four of them sit, together but spaced evenly apart, on the hill, looking out silently over the countryside, and Aoyama effortlessly communicates the comfort and peace they feel simply being together." (12.08.2017)

Asi byla moje chyba, že jsem si to nechal na dva dny, a ten druhý jsem byl strašně roztěkaný, nebo se v té poslední hodině vážně nic nedělo? Každopádně hodně velká chvála za odvahu (3 a 1/2 hodiny, černobílé, téměř se tam nemluví) a jinakost (a to i na Japonce). A snad první film, kde Aoi Miyazaki skutečně hrála. - 80 % (01.06.2011)

Opravdu náročný, do hloubky jdoucí film, který mě doslova vycucnul. Je naprosto fascinující, jak lze tak smutná témata, jako jsou pocit viny, utrpení, útěk před nimi, trauma apod. zobrazit tak nádherným způsobem (hlavně ta kamera!!). A to přitom bez toho, aby pozbyla na své působivosti a autentičnosti. Tento film to zvládá na výbornou, ale při jeho sledování to chce místy velkou trpělivost a sebezapření. Nicméně odměnou je divácký zážitek, který opravdu stojí za to. (19.02.2010)

Luxusní, hyperplastický opus Shinjiho Aoyamy ověnčený několika festivalovými cenami. Natočit v roce 2000 téměř čtyřhodinový snímek v sépiových barvách je samo o sobě známkou odvahy a určité tvůrčí sebejistoty. Výsledek je bez hluchých míst (snad jen z poslední hodiny by se dalo pár minut bez výraznější újmy vystříhat) a hraničí s dokonalostí - Aoyama ví přesně co chce říct i jakým způsobem to provést a síla, která na mne chvílemi dýchala je podobná, jakou cítívám, když sleduji díla starých mistrů. Obsahová bohatost a komplexnost je tak hutná, že vyjmenovávat jednotlivé motivy je k ničemu - jednoznačně však jde o pravdivé, existenciální pojednání faustovských rozměrů, které plně uspokojí především náročnější diváky. (02.08.2010)

Velmi lidsky a realisticky natočený film. Slovy se tu opravdu zbytečně neplýtvá, a proto atmosféru tvoří spíše vizuální projevy herců. Z obrazovky jsou cítit pocity, o kterých však nikdo zbytečně nemluví, protože to není potřeba. Je to také o předsudcích ve společnosti, které jsou vlastní všem národům a jak je těžké s nimi bojovat... (29.01.2012)