Chodba šoků

46th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2011 - TRIBUTE TO SAMUEL FULLER - Pocta Samuelu Fullerovi (Shock Corridor / SHOCK CORRIDOR / Chodba šoků) - Námět velmi zajímavý, zpracování již tolik né. Vše mi přišlo totiž dosti přehnané a proto nevěrohodné... - 6. 7. 2011 - kino Městské divadlo - Karlovy Vary - 60% (09.09.2011)

Vůbec se nedivím, že Fuller byl oblíbeným režisérem Godardovým, blázinec jako panoptikum amerického veřejného života (jižanský rasismus, mccarthismus, protestantské puritánství) předvedený až groteskně (přesto postavy bláznů zahrané podle Stanislavského metody) má podobnou strukturu jako Weekend, i když rámec Fullerova filmu vychází z americké publicistiky, nikoliv intelektuální literatury. (11.07.2011)

Novinář se pokusí vyřešit vraždu v blázinci předstíráním vlastního šílenství. Postupně mu ale začne skutečně propadat. Na některý Fullerových filmech je něco perverzního, nepříjemného. Postupně, vlezle, je do diváka implantována tíseň, aniž by se ukázala příčina. Snová scéna, kdy je s bezmocným hrdinou smýkáno po chodbě a šlehají do něj blesky, jako by ke konci jen ztvrzovala, to, co už divák dávno tuší. Může se to stát komukoliv... Shock Corridor tak poukazuje na tenkou bariéru mezi příčetností a šílenstvím. (a krom toho pranýřuje mnohé americké nešvary jako rasismus, atomové bomby atp.) (09.07.2011)

Rozbieha sa to trochu pomalsie, ale postupne to chyta pod krkom a vsetko paradne vygraduje skvelym zaverom. Obcas skutocne neprijemne, napinave a temne. Funguje to ako detektivka aj ako psychologicky film so silnou myslienkou. Velmi som si to uzil. Jeden z top titulov z psychiatrickej liecebne. 9/10 (01.06.2020)

Jeden moment skrývá obojí – šílenství i triumf rozumu – a ničí klišé, dle něhož génia a šílence dělí jen nekonečně malá vzdálenost: naopak, jediný okamžik komprimující jasnost i zmatení, barevný obraz i ataku černobílého bláznovství nás dovádí k rozuzlení, k výhře, k zisku – za cenu ztráty. Hrdina prochází branou směrem k vítězství, ale tento vítězný oblouk stojí na dvou pilířích… okamžik vítězství je okamžikem hrdinovi prohry. Každý vždy dosáhneme svého cíle, a k němu vede jedna jediná cesta. Něco podobného zažil Bogart v Rayově „In a Lonely Place“, zde však dalo hrdinovo jednání tomuto hrdinovi za pravdu i jej zničilo sice v jednom okamžiku, ale splynutí to bylo pouze časové a kontingentní – Fuller je na vyšší rovině; ukazuje, že vítězné gesto svým samotným pohybem vede k prohře. A naopak. Je škoda, že „Shock Corridor“ i jejich cinéma-direct realistický protějšek „Titicut Follies“ stojí ve stínu v lecčems podobném, ovšem mnohem méně subverzivním, byť se to na první pohled nemusí jevit, „Přeletu nad kukaččím hnízdem“ (není náhodou, že to jíž bylo samozřejmě natočené celé v „barvě“…). (05.03.2020)